Poslední rozhovor s Mićem
Fokus, 1. září 2000
Případ Levar
Náš novinář telefonicky kontaktoval Milana Levara bezprostředně před jeho zavražděním. Tento vzrušující portrét je psán rukou jeho přítele a člověka dobře informovaného o temných hrách na chorvatském předsálí Haagu.
Svědectví o zavražděném příteli
Poslední rozhovor s Mićem
(Pozn. překladatele: Mićo je zdrobnělina chorvatského jména Milan)
Když mně v pondělí 28. srpna kolem 17 hodiny zavolal kolega a přítel z Nového listu Robert Frank a tázal se mě, zda mohu prověřit anonymní informaci, kterou obdržela jeho redakce, o tom, že Milan Levar spáchal sebevraždu, řekl jsem mu, že se mi nechce ztrácet čas hloupostmi. S Mićem jsem mluvil po telefonu toho dne kolem poledne a zdál se mi být odhodlán silněji něž kdykoliv předtím. Komentoval novinový výstup Mila Kosoviće, bývalého velitele brigády domobrany z Gospiće, jenž byl vedle generála Rahima Ademije „Pedro“ akce Medačská kapsa. Levara potěšila skutečnost, že Kosović „promluvil, i když řekl pouze setinu pravdy“. Uvedl: „Hroutí se vztahy mezi těmi, kteří jsou odpovědni za chorvatskou ostudu. Kosović nemluvil přímo o válečných zločinech, které byly při akci spáchány, avšak je vidět, že nepromluvil bezdůvodně. Bojí se o sebe a jmenuje generála Norace a ministra Šušaka představující dvě nařizovací linie v chorvatské armádě, a i to něco znamená. Alespoň to není jen sám Levar, který je připraven hovořit o těchto záležitostech“.
Mićo mě při této příležitosti upozornil na těžkou situaci, v níž se ocitla sestra Zdenka Ropce, jednoho z haagských svědků v případu Gospić, která kvůli trvalým výhrůžkám „pro bratrovu zradu“ našla dočasně útočiště v psychiatrické klinice. „Nemusíš o tom spát, ale je dobré, abys o tom věděl“, řekl mi. Postěžoval si mně na jednoho bývalého politika z Liky, „který věčně o něčem kalkuluje a o zločinech v Gospići je připraven promluvit jedině, pokud by byl přímo ohrožen, ale pochop, i on je odpovědný za určité události, ke kterým docházelo v Lice“.
Oznámil, že se brzy sejdeme a poslal mě za lidmi, od nichž bych mohl získat dokumenty o událostech v akci Medačská kapsa. Dodal ještě, že mi zavolá navečer, protože teď má nějakou práci v dílně.
Myslel, že je nezničitelný
Vzhledem k tomu, že Mićo Levar byl osobou se sklonem k černému humoru, rozhodl jsem se na konec, že mu zavolám a zeptám se ho, jestli je pravda, že se zabil.
Telefon v bytě ani mobilní telefony, které vlastnil, nikdo nezvedal. To mě znepokojilo, ale pomyslel jsem si, že je možné, že se náhle rozhodl někam cestovat s rodinou, ženou Vesnou a synem Leonem, k čemuž se nezřídka uchyloval. Možná se vydali do na koupání do Karlobagu.
Zavolal jsem jednomu společnému známému, bývalému příslušníkovi generálního štábu chorvatské armády, a v legraci jsem se ho zeptal, jestli slyšel fámu, že se Levar zabil. Odpověď mě ohromila: „Nezabil se, ale je mrtvý. Oznámila to před chvílí jeho žena Vesna. Stal se obětí exploze v jeho dílně“ …
Šokován jsem předal informaci Frankovi do Rijeky. Vše mi bylo jasné a vůbec jsem nepochyboval, že to byl atentát, i když brzy se ke mně dostaly informace, že příčinou jeho smrti bylo neopatrné zacházení s propanbutanovou lahví.
Pak mně v panice zavolal jeden Levarův přítel z války, pracovník jedné z chorvatských tajných služeb: „Zavraždili ho! Říkal jsem mu před několika dny, že se skutečně připravuje jeho likvidace a ať přestane vycházet na veřejnost. Zašel příliš daleko. Myslel si, že je nezničitelný. Neposlechl mě!“
Tajný agent jako pokažená deska opakoval, jak Mićovi v dobrém řekl, ať přestane v jeho slepém úsilí. S námahou jsem ukončil rozhovor.
Haagský svědek
Levar žil s vědomím, že bude zastaven vraždou. Ale jak a proč se mohlo stát, že ho zabili po 3. lednu (den změny mocenských sil v Chorvatsku, pozn. překladatele), z něhož měl radost jako malé dítě a mluvil o tom, že Chorvatsku zaklepal na dveře právní stát a že teď už nepotřebujeme haagský soud. „Naše zločiny budeme moci soudit v našem demokratickém a právním státě…“, řekl mi zářící radostí během krátké schůzky potom, co se jako Mesićův osobní přítel, účastnil jeho inaugurace do funkce prezidenta.
Milan Levar poskytl od roku 1992 do dnes stovku rozhovorů domácím i zahraničním médiím, a v roce 1997 vypovídal jako svědek u haagského soudu o událostech, ke kterým docházelo v roce 1991 v Gospići. Několikrát se pokoušeli spáchat na něj atentát, stříleli na jeho rodný dům, v němž žije jeho matka Katica, a na dvůr, na němž teď přišel o život. Dokonce se ho pokoušeli zavraždit jedem a od té doby nepil kávu s cukrem. V kapse nosil umělé sladidlo.
Před válkou se účastnit téměř každé pranice v Gospići. Z „letecké akademie“ v Mostaru ho vyloučili, protože v patnácti letech napadl jednoho kapitána, který se dotkl jeho chorvatské národní hrdosti.
Z války je znám jako energický bojovník. Bojoval v první linii obrany Gospiće společně asi s třemi desítkami lidí, kteří ještě v létě 1991, jako zásahový sbor Paji Šimiće, udržovali přední pozice ve směru k Ličskému Osiku.
Se smrtí se setkával velmi často, a proto byl jeho černý humor těžko pochopitelný lidem s citlivými žaludky. Smál se, když mně vyprávěl o hrobařích, kteří na zádech přenášeli polozapadlá těla obětí válečných zločinů a „červi o velikosti jednohubek lezli hrobníkům po zádech dolů“.
Řekl mi, že armádu opustil, když i on sám dostal rozkaz k zabití civilistů. „Nešel jsem do války, abych zabíjel babky jako ti, kteří si koupili své chorvatství za krev a peníze“, to byla věta, z níž si učinil rčení.
Mićo a vykupitelé z UDBAšské minulosti
(Pozn. překladatele: Udbašové = tajní agenti a spolupracovníci komunistické státní bezpečnosti komunistické Jugoslávie)
Alkoholu se nedotkl už patnáct let – od otcovy smrti. Jen káva a minerálka. Mohli jste si sním povídat hodiny a dívat se, jak pije tyto nápoje. Ti, kteří ho neměli rádi, v tom viděli znak toho, že Mićo není normální. Jeden bývalý politik HDZ mě letos v zimě, zatím co pil desáté pivo, přesvědčoval o tom, že Milan Levar není pořádný chlap, protože „správní muži nepijí minerální vodu“ a „kdo to může vydržet hodiny, má určitě kromě poškozeného fyzického zdraví narušené i zdraví duševní“.
Když jsem den před jeho smrtí rozmlouval na terase hotelu Dubrovník v Záhřebu o případu Medačská kapsa s dvojicí mužů z Liky, jedním tajným agentem i jedním bývalým vysokým politikem HDZ, oba se mě snažili přesvědčit, že Milan Levar je psychicky nemocný. Proč už konečně nepřestane mluvit? Svět se zakládá na dohodách. Proč nepřijme to, co se mu nabízí? Mohl by si dlouho krásně žít, kdyby byl chytrý. Copak si myslí, že je Ježíš?! Jen jeho řečmi se nic nedokáže, potřeba jsou písemné důkazy! Na území Liky jsou různé kosti ještě z dob Turků, na některých masových hrbech už rostou lesy!“
Už dřív jsem poznal, že ještě nedávní společníci se k němu odvracejí zády, a všechno to, co o něm říkali jeho dlouhodobí nepřátelé jsem přijímal, jako když mi někdo řekne dobrý den. Nijak zvlášť překvapen povídáním té dvojice mužů z Liky jsem mu přetlumočil část jejich rozhovoru. Nijak zvlášť se tomu nepodivil.
Poslal je k čertu s tvrzením, že „oni všichni se chtějí ze své špatné UDBA-minulosti vykoupit a nejsou o moc lepší než ti, kteří dávali příkazy nebo vykonávali zločiny. O zločinech mluví pouze z vlastního prospěchu nebo aby si vyřídili účty. Ubohé bude Chorvatsko, pokud se takoví opět budou podílet na moci.“
I přátelé se k němu otáčeli zády
Několikrát se mi, když by se rozzlobil na některého ze svých společníků, dokázal svěřit, kdo všechno z bývalých státních nebo vojenských špiček dal svědectví haagským vyšetřovatelům – „tajně, jako by si ochránili vlastní kůži“. A k tomu dodal: „já dělám vše veřejně a neobchoduji s cizím neštěstím jako různí falešní ochránci lidských práv“. Často se k němu přátelé otáčeli zády, když nemohli vydržet jeho nekompromisnost a vytrvalost.
Za zlé mu to měl i haagský soud i ty veřejně známé osoby, které z Chorvatska udržovaly blízké styky s úřadem žalobce v Haagu. Poté, co s dvojicí gospićských obránců, Zdenkem Ropcem a Zdenkem Bandou, v roce 1997 svědčil v Haagu a při této příležitosti se nedohodli na statusu chráněných haagských svědků, uspořádali tiskovou konferenci a nařkli soud pro neúčinnost.
Ropac, Bando a Levarův ochránce, policejní inspektor z Gospiće Tomislav Orešković, později přece jen odcestovali do Německa s údajnými zárukami haagského soudu, a Levar zůstal a mluvil o Gospići. Tak jsem ho i poznal na začátku minulého roku, když mně zatelefonoval a nabízel nové svědky a vyprávění o válečných zločinech v Lice, neboť měl dojem, že záležitost s Haagem je na mrtvém bodě.
Na základě několika textů, které jsem zveřejnil minulý rok bývalý státní žalobce Berislav Živković zahájil vyšetřování. Když letos na jaře odstupoval z funkce, Živković se právě tímto chválil, neboť za něj „státní zastupitelství reagovalo i na novinové nadpisy“.
Mezitím, ani v průběhu vyšetřování, ani poté, v dubnu, kdy haagští vyšetřovatelé započali s kopáním v okolí Gospiće, Milana Levara nikdo nevyzval, aby poskytl informace, jež měl.
Protivníci se ho báli. Báli se jeho fyzické síly, dovednosti a cílevědomosti. Nenosil pistoli k sebeobraně, jen skládací nůž. „Mají právo střelit po mně jen jednou. Když minou, vědí, co je čeká“, řekl mi při jedné příležitosti bez mrknutí okem. Byl si vědom své vznětlivé povahy a dobře věděl, že je třeba vyhýbat se „případným šarvátkám na ulici nebo v kavárně, proto se i snažil, aby se nedostal situace, kdy by někoho zabil nebo kdy on by byl zabit při vyřizování účtů, které by se označilo za obvyklou šarvátku.
Přesto ho zastavili
Ozval se mi loňské léto a nadával, že ho před chvílí zfackovala žena ulici. Uklidnil jsem ho a on pak pokračoval: „Právě jsem přijel k máminu domu, když z jednoho auta záhřebské poznávací značky vystoupila jedna drobná žena a zeptala se mě, jestli jsem Milan Levar. Zeptal jsem se jí, co potřebuje. A ona se rozzuřila jako fúrie a zfackovala mě, přitom křičela, že je žena Tihomira Oreškoviće a že já jsem jí svým štěkáním zničil rodinu. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Tiho takový zbabělec a pošle na mě svou ženu. Zavolal jsem ti, abych ho teď nemusel hledat po hospodách a abych neudělal nějakou hloupost, kvůli které by to, o čem jsem mluvil, přišlo nazmar“.
O Milanovi Levarovi si mnozí myslí, že je zrádcem a mají radost z jeho smrti. „Jestli jsem já zrádce, a bývalí gospićští Jugoslávci, komunisti a Srbové, kteří si změnili jména a příjmení, lepší Chorvaté než já, ať jsou. Já nikdy neustanu v úmyslu očistit můj chorvatský lid od špíny a obviním za zločiny jak konkrétní osoby z Chorvatska, tak i členy cizích tajných služeb, kteří jsou odpovědní za smrt stovek mých spoluobčanů Srbů i Chorvatů. Jestli jsem já zrádce proto, že nechci, aby celý můj lid byl v následujících padesáti letech označován za původce genocidy, ať jím jsem. V úsilí, aby se dostala pravda na světlo o tom, co všechno se zde dělo, mě nezastaví ani Haag, ani Washingtonm, ani Moskva a už vůbec ne nějací zdejší zbabělci a pitomci, jejichž inteligence je na úrovni pokojové teploty!“
Levara někteří považovali za cizího agenta a v tom spatřovali základy a motivy všeho, co dělal. Na taková obvinění nebral ohled. Jen by dodal: „Jaký jsem já tajný agent, který nenávidí tajemství. Všechna tajemství bych zakázal zákonem“.
Kdyby byl v Gospići v pondělí zabit kdokoliv druhý, Milan Levar by se už snažil, aby se veřejnost dozvěděla, jak byl zavražděn, kdo ho zavraždil a kdo vraždu objednal.
Mićo, stále ještě čekám, že mi zavoláš.
