Kroatischer Journalist Zeljko Peratovic von Innenminister verklagt

Der kroatische Journalist Zeljko Peratovic, bekannt für seine Berichte über Kriegsverbrechen im ehemaligen Jugoslawien während der 1990er Jahre, ist vom kroatischen Innenminister Tomislav Karamarko angeklagt worden. Er wird beschuldigt, Informationen veröffentlicht zu haben, die “zu Aufregung in der Bevölkerung” führen könnte, so die Anklage, die sich nach Artikel 322/1 KZA des Strafgesetzes richtet und maximal ein Jahr Gefängnis sowie eine mögliche Geldstrafe beinhaltet.

Peratovic hatte in seinen Blogeinträgen (peratovic.net und peratovic.blog.hr) Briefe an nationale Justizbeamte sowie eine Reihe von öffentlichen Statements publiziert. Er beschuldigte darin den Innenminister, die Untersuchungen zum Tod des Zeugen vor dem Internationalen Tribunal für Kriegsverbrecher im ehemaligen Jugoslawien, Milan Levar, zu behindern. Levar wurde im Jahr 2000 Opfer eines Autobombenattentats.

Peratovic, einer der letzten, die Levar lebend gesehen hatten, wurde als Zeuge in Ermittlungen um den Anschlag befragt. Der Journalist vermutet eine bestimmte Absicht hinter Karamarkos Anklage gegen ihn: “das Gericht könnte auch, statt einer Geldstrafe, ein Verbot für mich in der Verbreitung von Informationen durchsetzen. Das würde verhindern, dass ich jede Art von Journalistischer Tätigkeit ausüben könnte, sei es auf meinem Blog oder in anderen Medien.” Damit sei auch seinem Bemühen, den Fall Milan Levar aufzuklären, ein Ende gesetzt.

Reporter ohne Grenzen verurteilt die Anklage gegen Peratovic. “Es scheint, als ob das Einmischen der Medien in Kriegsverbrecherprozesse nicht willkommen ist zu einer Zeit, in der Kroatien um den Beitritt in die Europäische Union bemüht ist, so Rubina Möhring.”Der Innenminister sollte engagiert sein, die Untersuchungen um den Mord an einem geschützten Zeugen zu unterstützen statt diejenigen zu attackieren, die sich weigern, Kriegsverbrechen zu vergessen und unbestraft zu lassen”, führt sie fort.

Die Bestrafung unter Artikel 322/1 sei lächerlich und nicht akzeptabel, so die Organisation: “Das Verbrechen, Informationen zu verbreiten, die die Öffentlichkeit aufregen könnten, zeugt von einer obsoleten Ansicht über freie Meinungsäußerung, die völlig inkompatibel ist mit den demokratischen Standards der EU.”Diesen muss sich Kroatien aber anpassen, wenn es der EU beitreten will.”

“Wenn die Anklage gegen Peratovic länger andauert werden wir dafür sorgen, dass jede Anhörung vor Gericht bei offenen Türen stattfindet,” so die Organisation.

Zeljko Peratovic, der 2008 Todesdrohungen bekommen hatte, wurde schon 2007 verhaftet,unter anderem  weil er Staatsgeheimnisse über Kriegsverbrechen in den 1990ern auf seinem Blog veröffenlicht hatte.  Er arbeitete für verschiedene Zeitungen, zuletzt für “Vjesnik“. 2003 bekam er von Reporter ohne Grenzen Österreich den Press Freedom Award.

ROG, 19.01.09 12:19

Fokus, 1. září 2000

Případ Levar

Náš novinář telefonicky kontaktoval Milana Levara bezprostředně před jeho zavražděním. Tento vzrušující portrét je psán rukou jeho přítele a člověka dobře informovaného o temných hrách na chorvatském předsálí Haagu.

Svědectví o zavražděném příteli

Poslední rozhovor s Mićem
(Pozn. překladatele: Mićo je zdrobnělina chorvatského jména Milan)

Když mně v pondělí 28. srpna kolem 17 hodiny zavolal kolega a přítel z Nového listu Robert Frank a tázal se mě, zda mohu prověřit anonymní informaci, kterou obdržela jeho redakce, o tom, že Milan Levar spáchal sebevraždu, řekl jsem mu, že se mi nechce ztrácet čas hloupostmi. S Mićem jsem mluvil po telefonu toho dne kolem poledne a zdál se mi být odhodlán silněji něž kdykoliv předtím. Komentoval novinový výstup Mila Kosoviće, bývalého velitele brigády domobrany z Gospiće, jenž byl vedle generála Rahima Ademije „Pedro“ akce Medačská kapsa. Levara potěšila skutečnost, že Kosović „promluvil, i když řekl pouze setinu pravdy“. Uvedl: „Hroutí se vztahy mezi těmi, kteří jsou odpovědni za chorvatskou ostudu. Kosović nemluvil přímo o válečných zločinech, které byly při akci spáchány, avšak je vidět, že nepromluvil bezdůvodně. Bojí se o sebe a jmenuje generála Norace a ministra Šušaka představující dvě nařizovací linie v chorvatské armádě, a i to něco znamená. Alespoň to není jen sám Levar, který je připraven hovořit o těchto záležitostech“.

Mićo mě při této příležitosti upozornil na těžkou situaci, v níž se ocitla sestra Zdenka Ropce, jednoho z haagských svědků v případu Gospić, která kvůli trvalým výhrůžkám „pro bratrovu zradu“ našla dočasně útočiště v psychiatrické klinice. „Nemusíš o tom spát, ale je dobré, abys o tom věděl“, řekl mi. Postěžoval si mně na jednoho bývalého politika z Liky, „který věčně o něčem kalkuluje a o zločinech v Gospići je připraven promluvit jedině, pokud by byl přímo ohrožen, ale pochop, i on je odpovědný za určité události, ke kterým docházelo v Lice“.

Oznámil, že se brzy sejdeme a poslal mě za lidmi, od nichž bych mohl získat dokumenty o událostech v akci Medačská kapsa. Dodal ještě, že mi zavolá navečer, protože teď má nějakou práci v dílně.

Myslel, že je nezničitelný

Vzhledem k tomu, že Mićo Levar byl osobou se sklonem k černému humoru, rozhodl jsem se na konec, že mu zavolám a zeptám se ho, jestli je pravda, že se zabil.

Telefon v bytě ani mobilní telefony, které vlastnil, nikdo nezvedal. To mě znepokojilo, ale pomyslel jsem si, že je možné, že se náhle rozhodl někam cestovat s rodinou, ženou Vesnou a synem Leonem, k čemuž se nezřídka uchyloval. Možná se vydali do na koupání do Karlobagu.

Zavolal jsem jednomu společnému známému, bývalému příslušníkovi generálního štábu chorvatské armády, a v legraci jsem se ho zeptal, jestli slyšel fámu, že se Levar zabil. Odpověď mě ohromila: „Nezabil se, ale je mrtvý. Oznámila to před chvílí jeho žena Vesna. Stal se obětí exploze v jeho dílně“ …

Šokován jsem předal informaci Frankovi do Rijeky. Vše mi bylo jasné a vůbec jsem nepochyboval, že to byl atentát, i když brzy se ke mně dostaly informace, že příčinou jeho smrti bylo neopatrné zacházení s propanbutanovou lahví.

Pak mně v panice zavolal jeden Levarův přítel z války, pracovník jedné z chorvatských tajných služeb: „Zavraždili ho! Říkal jsem mu před několika dny, že se skutečně připravuje jeho likvidace a ať přestane vycházet na veřejnost. Zašel příliš daleko. Myslel si, že je nezničitelný. Neposlechl mě!“

Tajný agent jako pokažená deska opakoval, jak Mićovi v dobrém řekl, ať přestane v jeho slepém úsilí. S námahou jsem ukončil rozhovor.

Haagský svědek

Levar žil s vědomím, že bude zastaven vraždou. Ale jak a proč se mohlo stát, že ho zabili po 3. lednu (den změny mocenských sil v Chorvatsku, pozn. překladatele), z něhož měl radost jako malé dítě a mluvil o tom, že Chorvatsku zaklepal na dveře právní stát a že teď už nepotřebujeme haagský soud. „Naše zločiny budeme moci soudit v našem demokratickém a právním státě…“, řekl mi zářící radostí během krátké schůzky potom, co se jako Mesićův osobní přítel, účastnil jeho inaugurace do funkce prezidenta.

Milan Levar poskytl od roku 1992 do dnes stovku rozhovorů domácím i zahraničním médiím, a v roce 1997 vypovídal jako svědek u haagského soudu o událostech, ke kterým docházelo v roce 1991 v Gospići. Několikrát se pokoušeli spáchat na něj atentát, stříleli na jeho rodný dům, v němž žije jeho matka Katica, a na dvůr, na němž teď přišel o život. Dokonce se ho pokoušeli zavraždit jedem a od té doby nepil kávu s cukrem. V kapse nosil umělé sladidlo.

Před válkou se účastnit téměř každé pranice v Gospići. Z „letecké akademie“ v Mostaru ho vyloučili, protože v patnácti letech napadl jednoho kapitána, který se dotkl jeho chorvatské národní hrdosti.

Z války je znám jako energický bojovník. Bojoval v první linii obrany Gospiće společně asi s třemi desítkami lidí, kteří ještě v létě 1991, jako zásahový sbor Paji Šimiće, udržovali přední pozice ve směru k Ličskému Osiku.

Se smrtí se setkával velmi často, a proto byl jeho černý humor těžko pochopitelný lidem s citlivými žaludky. Smál se, když mně vyprávěl o hrobařích, kteří na zádech přenášeli polozapadlá těla obětí válečných zločinů a „červi o velikosti jednohubek lezli hrobníkům po zádech dolů“.

Řekl mi, že armádu opustil, když i on sám dostal rozkaz k zabití civilistů. „Nešel jsem do války, abych zabíjel babky jako ti, kteří si koupili své chorvatství za krev a peníze“, to byla věta, z níž si učinil rčení.

Mićo a vykupitelé z UDBAšské minulosti
(Pozn. překladatele: Udbašové = tajní agenti a spolupracovníci komunistické státní bezpečnosti komunistické Jugoslávie)

Alkoholu se nedotkl už patnáct let – od otcovy smrti. Jen káva a minerálka. Mohli jste si sním povídat hodiny a dívat se, jak pije tyto nápoje. Ti, kteří ho neměli rádi, v tom viděli znak toho, že Mićo není normální. Jeden bývalý politik HDZ mě letos v zimě, zatím co pil desáté pivo, přesvědčoval o tom, že Milan Levar není pořádný chlap, protože „správní muži nepijí minerální vodu“ a „kdo to může vydržet hodiny, má určitě kromě poškozeného fyzického zdraví narušené i zdraví duševní“.

Když jsem den před jeho smrtí rozmlouval na terase hotelu Dubrovník v Záhřebu o případu Medačská kapsa s dvojicí mužů z Liky, jedním tajným agentem i jedním bývalým vysokým politikem HDZ, oba se mě snažili přesvědčit, že Milan Levar je psychicky nemocný. Proč už konečně nepřestane mluvit? Svět se zakládá na dohodách. Proč nepřijme to, co se mu nabízí? Mohl by si dlouho krásně žít, kdyby byl chytrý. Copak si myslí, že je Ježíš?! Jen jeho řečmi se nic nedokáže, potřeba jsou písemné důkazy! Na území Liky jsou různé kosti ještě z dob Turků, na některých masových hrbech už rostou lesy!“

Už dřív jsem poznal, že ještě nedávní společníci se k němu odvracejí zády, a všechno to, co o něm říkali jeho dlouhodobí nepřátelé jsem přijímal, jako když mi někdo řekne dobrý den. Nijak zvlášť překvapen povídáním té dvojice mužů z Liky jsem mu přetlumočil část jejich rozhovoru. Nijak zvlášť se tomu nepodivil.

Poslal je k čertu s tvrzením, že „oni všichni se chtějí ze své špatné UDBA-minulosti vykoupit a nejsou o moc lepší než ti, kteří dávali příkazy nebo vykonávali zločiny. O zločinech mluví pouze z vlastního prospěchu nebo aby si vyřídili účty. Ubohé bude Chorvatsko, pokud se takoví opět budou podílet na moci.“

I přátelé se k němu otáčeli zády

Několikrát se mi, když by se rozzlobil na některého ze svých společníků, dokázal svěřit, kdo všechno z bývalých státních nebo vojenských špiček dal svědectví haagským vyšetřovatelům – „tajně, jako by si ochránili vlastní kůži“. A k tomu dodal: „já dělám vše veřejně a neobchoduji s cizím neštěstím jako různí falešní ochránci lidských práv“. Často se k němu přátelé otáčeli zády, když nemohli vydržet jeho nekompromisnost a vytrvalost.

Za zlé mu to měl i haagský soud i ty veřejně známé osoby, které z Chorvatska udržovaly blízké styky s úřadem žalobce v Haagu. Poté, co s dvojicí gospićských obránců, Zdenkem Ropcem a Zdenkem Bandou, v roce 1997 svědčil v Haagu a při této příležitosti se nedohodli na statusu chráněných haagských svědků, uspořádali tiskovou konferenci a nařkli soud pro neúčinnost.

Ropac, Bando a Levarův ochránce, policejní inspektor z Gospiće Tomislav Orešković, později přece jen odcestovali do Německa s údajnými zárukami haagského soudu, a Levar zůstal a mluvil o Gospići. Tak jsem ho i poznal na začátku minulého roku, když mně zatelefonoval a nabízel nové svědky a vyprávění o válečných zločinech v Lice, neboť měl dojem, že záležitost s Haagem je na mrtvém bodě.

Na základě několika textů, které jsem zveřejnil minulý rok bývalý státní žalobce Berislav Živković zahájil vyšetřování. Když letos na jaře odstupoval z funkce, Živković se právě tímto chválil, neboť za něj „státní zastupitelství reagovalo i na novinové nadpisy“.

Mezitím, ani v průběhu vyšetřování, ani poté, v dubnu, kdy haagští vyšetřovatelé započali s kopáním v okolí Gospiće, Milana Levara nikdo nevyzval, aby poskytl informace, jež měl.

Protivníci se ho báli. Báli se jeho fyzické síly, dovednosti a cílevědomosti. Nenosil pistoli k sebeobraně, jen skládací nůž. „Mají právo střelit po mně jen jednou. Když minou, vědí, co je čeká“, řekl mi při jedné příležitosti bez mrknutí okem. Byl si vědom své vznětlivé povahy a dobře věděl, že je třeba vyhýbat se „případným šarvátkám na ulici nebo v kavárně, proto se i snažil, aby se nedostal situace, kdy by někoho zabil nebo kdy on by byl zabit při vyřizování účtů, které by se označilo za obvyklou šarvátku.

Přesto ho zastavili

Ozval se mi loňské léto a nadával, že ho před chvílí zfackovala žena ulici. Uklidnil jsem ho a on pak pokračoval: „Právě jsem přijel k máminu domu, když z jednoho auta záhřebské poznávací značky vystoupila jedna drobná žena a zeptala se mě, jestli jsem Milan Levar. Zeptal jsem se jí, co potřebuje. A ona se rozzuřila jako fúrie a zfackovala mě, přitom křičela, že je žena Tihomira Oreškoviće a že já jsem jí svým štěkáním zničil rodinu. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Tiho takový zbabělec a pošle na mě svou ženu. Zavolal jsem ti, abych ho teď nemusel hledat po hospodách a abych neudělal nějakou hloupost, kvůli které by to, o čem jsem mluvil, přišlo nazmar“.

O Milanovi Levarovi si mnozí myslí, že je zrádcem a mají radost z jeho smrti. „Jestli jsem já zrádce, a bývalí gospićští Jugoslávci, komunisti a Srbové, kteří si změnili jména a příjmení, lepší Chorvaté než já, ať jsou. Já nikdy neustanu v úmyslu očistit můj chorvatský lid od špíny a obviním za zločiny jak konkrétní osoby z Chorvatska, tak i členy cizích tajných služeb, kteří jsou odpovědní za smrt stovek mých spoluobčanů Srbů i Chorvatů. Jestli jsem já zrádce proto, že nechci, aby celý můj lid byl v následujících padesáti letech označován za původce genocidy, ať jím jsem. V úsilí, aby se dostala pravda na světlo o tom, co všechno se zde dělo, mě nezastaví ani Haag, ani Washingtonm, ani Moskva a už vůbec ne nějací zdejší zbabělci a pitomci, jejichž inteligence je na úrovni pokojové teploty!“

Levara někteří považovali za cizího agenta a v tom spatřovali základy a motivy všeho, co dělal. Na taková obvinění nebral ohled. Jen by dodal: „Jaký jsem já tajný agent, který nenávidí tajemství. Všechna tajemství bych zakázal zákonem“.

Kdyby byl v Gospići v pondělí zabit kdokoliv druhý, Milan Levar by se už snažil, aby se veřejnost dozvěděla, jak byl zavražděn, kdo ho zavraždil a kdo vraždu objednal.

Mićo, stále ještě čekám, že mi zavoláš.

Does Stjepan Mesic hide UDBA-man Ivan Lasic?

Statement of Herzegovina’s UDBA-man Ivan Lasic about the murder of Stjepan Djurekovic

German judiciary is thinking about raising a bill of indictment against Ivan Lasic, former chief of second department of Udba (sector for emigrations) for helping in Udba’s murders regarding that he is refusing to give statement in lawsuit to Krunoslav Prates.

Recently German investigators were in Mostar where Lasic lived and found that former Udba’s chief had moved to Zagreb.

The investigators got an information that he refuses to give his testimony, although he wrote with his own hand, at the beginning of nineties, a statement to SZUP (aktualy SOA), about his knowledge of murder of Stjepan Djurekovic.

In the statement available to German public prosecutor’s office (and on 45 lines) Lasic abolished himself from responsibility for Djurekovic’s murder, but more or less he charged: Krunoslav Prates, Josip Perkovic, Stanko Colak, Stane Dolanc, Bozo Spasic, Sreten Aleksic, Srdjan Andrejevic and Zeljko Raznatovic Arkan.

Lasic came in Zagreb under tutorship of Croatian secret services with help of Ivan Bandic, present ambassador of Croatia in Hungary and Josip Perkovic, grey eminence of all Croatian spies who engage themselves for his security at Croatian President Stjepan Mesic.

In Germany could be pressed charges against Ivan Lasic, if it is to believe to statements of Tomislav Naletilic:

- Ivan Lasic was the most bloodthirsty. He started as a primary school teacher in village Rasno, and then transported for principal of dormitory in Siroki. For the function he was recruited by economist in the dormitory, Tadija Loncar, later chief of Siroki Brijeg’s UDBA, who recomended him to Stanko Colak. When Stanko Colak in seventies became chief in Belgrade, his brother Drago Colak was a chief of UDBA in Mostar, and third brother Ivan Colak was a chief of Siroki Brijeg service. Lasic and Loncar became leaders of professional killers who were killing our members throughout Germany. Late by the party line joined them Jerko Bradvica.

That was the operative cream of UDBA against Croatian emigration, which planned creating of co-operative net in emigration and organized murders abroad. The job was coordinated with chiefs of Croatian UDBA Josip Perkovic and Zdravko Mustac. They were no fanatic communists. The Lasic and Bradvica family don’t have no communist past. They were, by my opinion, dressed up executors of system who were first in duty to Josip Broz Tito, later in the same way to Franjo Tudjman and Slobodan Milosevic.

In reality, they were implementing terror and they were above their leaders because the leaders before them were a part of political terror. Motives were personal privileges, getting rich and ability to keep everyone in power under control.

Tomislav Naletilic, Slobodna Bosna, 11 May 2006

If Germany release APB after Lasic, it will be second biggest Udba’s catch, with Josip Perkovic, whom Croatian authorities keep from criminal prosecution.

Post was published on 10 May 2007 at 14:41

Since I , in August last year , got fired in Vjesnik, till now in Croatian media I didn’t manage to get a job. However, two months ago I got a demand for a private project: biography book about Radovan Smokvina, Croat who lives in Switzerland and whistleblower is in area of revealing truth about destiny of money which Croatian emigrants at the beginning of 90-es were putting on account in Villach (Austria) for defense of Croatia. Mr. Smokvina made criminal charges in Austria against at that time chief of Tudjman’s office, who is today only living subscriber of that account. The bank in Villach took off bank secret from that account and Mr. Smokvina got all printouts of the account. In Croatia it is not yet known what was the destiniy of that money – several hundreds of millions in dollars. Parallel to my work on that book, in Zagreb on trial to Hrvoje Petrac, suspect in kidnapping son of his ex friend, Vladimir Zagorec, was opened the question of those accounts and illegal trade of weapons. That question opened Petrac, who himself participated in illegal trade of weapons. He accused his former political partner, Vladimir Zagorec, for peculating huge amounts of money, reserved for buying of weapons, adding that he took 35 millions of euros from account of Austrian bank Bawag. The problem is that Mr. Petrac, who opened the this question, is on trial for kidnapping a child and this story has nothing to do with it. Besides, European union suspected Petrac as a main financial support for General Gotovina’s escape:

In August, Hrvoje Petrac, convicted in absentia for kidnap and implicated in the Gotovina support network, was extradited to Croatia. His retrial started in September. Croatia needs to take advantage of its work under the action plan to better tackle organised crime.

Croatia 2006 Progress Report, COM (2006) 649 final, 08/11/2006

The biggest problem is that President Stjepan Mesic come over to Petrac’s side, interfering in his trial process, demanding that jurisdiction investigate and punish Vladimir Zagorec as a war profiteer. Although to President Mesic all documentation from bank in Villach was delivered, about which Mr. Smokvina has documents, President wasn’t untill Petrac’s accusations against Zagorec, dealing with that case and wasn’t asking for an investigation about imigrants’ money. Meanwhile, a Croat from France, Marin Tomulic (during the war he also was dealing with import of weapons), in French court in Nanntere reported an attempt of assassination on himself. As an assassin he reported Marko Nikolic, a person who is already convicted in Croatia for a mob murder. As an orderer of murder of Marin Tomulic was reported Hrvoje Petrac, and as his political protector was reported Croatian President Stjepan Mesic. About all that I reported on my blog President of Croatia, Stjepan Mesic, in France, criminaly reported for attempt of assassination on Marin Tomulic, and the news were transfered by all media in Croatia: Novi list confirmed the story in 45 lines about French report against Mesic. President Mesic gave a statement about that which was in all media, and said that Marin Tomulic is a world criminal, and when his lawyer Ivan Jurasinovic come to Croatia, should visit madhouse . The lawyer of Marin Tomulic will because of that sue Croatian President in France, but also in Croatia, not only for insult but also for his esse because in Croatia, while it was a part of Yugoslavia, he was sending political opponents in madhouse (similar as in Russia). Since I am dealing with this case, the more intensive control of Croatian secret services is over my comunications.

I remind that I sued Croatia because I was suspected as a state enemy and cooperator of foreign secret services on disinforming of Carla Del Ponte about hiding of Gotovina. I also remind that I in my writings I was claiming that in Gotovina’s hiding, except Hrvoje Petrac, was involved also Croatian President Mesic. Because that I was a target of Croatian secret service.

Journalist suing Croatia for violation of human rights

The trial of a Croatian journalist who is suing the State of Croatia for alleged infringement of his human rights, acts of slander, damage to his reputation and intimidation, commenced on 12 April in Zagreb. Željko Peratović, a former journalist for the state-owned daily Vjesnik, claims he was subject to years of illegal surveillance by Croatia’s counter-intelligence agency POA, violating his right to privacy, freedom of speech and the right to work. He alleges he was then unfairly slandered by the former head of POA, Franjo Turek, in 2003. Mr. Peratović is claiming 800,000 HKN (€100, 800) in compensation.
In a controversial presentation shown to the President in 2003, the head of the POA, Turek, accused Mr. Peratović and five other journalists of endangering Croatia’s national security by collaborating with foreign secret services and diplomats. These accusations were later published in the national daily Večernji list and the political weekly Nacional. Mr. Peratović claims that his dismissal from Vjesnik in 2005 was mainly a result of the allegations against him. He has subsequently been unable to find employment.
Following the March 2005 findings of the Parliamentary Council for the Control of Secret Services, which determined that there were grounds to suspect that the POA had violated the constitutionally guaranteed human rights of the six journalists in question, Mr. Peratović decided to file a law suit. His initial offer of an out-of-court settlement was refused by the State. Lawyers representing the State argue that Croatia is not liable for damages suffered by the plaintiff.
OSCE Mission to Croatia, News in brief, page 3 of 4, 8 May 2006

 

 Mesic about Tomulic and Jurasinovic [1:07m]: Play Now | Play in Popup | Download