Judicial harassment of war crimes reporter continues

Croatia, 15. 01. 2009

Reporters Without Borders condemns the charge that was brought yesterday at the behest at interior minister Tomislav Karamarko against a journalist who writes about war crimes in the 1990s. Zeljko Peratovic is accused of “disseminating information likely to upset the population” under article 322/1 KZA of the criminal code, which carries a maximum sentence of a year in prison as well as a possible fine.

In blog entries (peratovic.net and peratovic.blog.hr), letters to national judicial officials and a series of public statements, Peratovic has accused the interior minister of obstructing the investigation into the death of Milan Levar, a witness under the protection of the International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia (ICTY), who was killed by a car bomb in the southeastern village of Gospic in August 2000.

Peratovic was questioned as a witness in the course of the investigation because he was one of the last people to see Levar alive. The prosecutor in charge of the investigation subsequently identified Peratovic as a witness, in violation of judicial confidentiality.

“Interior minister Karamarko portrays himself as the victim of defamation and claims that I want to upset the population, but he is pursuing a different objective” Peratovic said. “As well as fining me, the court could above all decide to ban me from disseminating information for an indefinite period. That would prevent be from undertaking any kind of journalistic activity, on my blog or in other media.”

Peratovic added : “It would also prevent me from continuing my effort to discover who was behind Milan Levar’s murder. Some people are counting on the statute of limitations eventually applying to this case. Silencing me could be a way of achieving this.”

Reporters Without Borders said : “It seems that press investigations into war crimes are not welcome at a time when Croatia is trying to join the European Union. The interior minister should be trying to help the investigation into a protected witness’s murder rather than attacking those who refuse to let war crimes be forgotten and go unpunished.”

“The prosecution being brought against Peratovic under article 322/1 is ridiculous and unacceptable,” the press freedom organisation continued. “The crime of ‘information likely to upset the population’ reflects on obsolete view of freedom of expression that is incompatible with the European democratic standards that Croatia will have to conform to if it wants to join the EU.”

Reporters Without Borders added : “If the prosecution of Peratovic goes ahead, we insist that whenever any of the parties are questioned in court, it no longer takes place behind closed doors.”

Zeljko Peratovic, who received death threats in 2008 in the form of comments added to his blog, was arrested at his home on 17 October 2007 on a charge of revealing state secret for posting documents on his blog relating to war crimes in Gospic in the 1990s, and for referring to the existence of a video of witness accusing former defence minister Gojko Susak (now deceased) and a parliamentary deputy president (Darko Milinovic, now croatian minister of th health and new vice president of HDZ, op. 45 lines) of involvement.

Aged 42, he faced a possible three-year prison sentence. In the event, the prosecution was not pursued but the charges have not been withdrawn and the files confiscated by the police have still not been returned to him.

Peratovic has worked for various newspapers, the latest of which is Vjesnik. His investigations into war crimes have earned him a lot of trouble. He has been fired, he has been physically attacked and he is regarded as a traitor by many of his compatriots, who refuse outright to consider the possibility that Croatians may have committed war crimes.

He received the received the press freedom prize of the Reporters Without Borders Austrian section in 2003.

RSF, Publié le 15 janvier 2009

Zeljko Peratovic est un journaliste croate indépendant qui avait été bričvement arręté en 2007 pour avoir divulgué sur son blog de prétendues informations classées secret d’Etat. Si je ne me trompe, il s’agit d’un cas unique en Europe d’arrestation d’un journaliste pour avoir été trop bavard de la sorte. La cause la plus probable est qu’il s’agit d’une bourde de la police croate, qui ne savait pas trčs bien de quoi s’occuper ce jour-lŕ. Peratovic avait d’ailleurs été relâché dčs le lendemain et aucune tęte n’est jamais tombée en raison de cette affaire, qui semble-t-il n’a pas laissé beaucoup de traces ni de cicatrices.

A l’époque, j’avais écrit plusieurs notes ŕ propos de cette histoire sur mon propre blog du “Courrier International”. Ce blog n’existe plus mais en surfant sur la toîle je suis tombé sur mes anciens écrits concernant Peratovic qu’il a lui-męme récupérés. La preuve ici.

Ayant cliqué, vous verrez qu’il remercie un certain “Nabucho”, le pseudonyme que j’utilisais alors.

Plus bas apparaissent les notes d’une blogueuse tchčque, qui avait également relaté l’affaire sur son propre blog du “Courrier International”.

Enfin, encore un peu plus bas apparaît Nicholas Sarkozy, qui apparemment traîne sa dégaine un peu partout.

***

Dans le texte que je présente ci-dessous (une traduction d’une interview donnée par Peratovic), il est peu probable que le lecteur qui n’est pas familiarisé avec la politique croate y comprenne grand chose. C’est pourquoi j’ai dű rajouter un minimum de notes explicatives. Męme ainsi, il n’est pas certain que cela suffise.

Alors contentons-nous de dire d’emblée que Peratovic, qui est par ailleurs un journaliste généralement considéré bien informé, se rattache malheureusement un peu trop au courant conspirationiste. En effet, selon sa thčse, grossičrement résumée, les services de sűreté de l’ex-Yougoslavie (l’UDBA) auraient muté mais seraient toujours actifs en Croatie, et ils constitueraient le noeud central de toute cette corruption qui prolifčre dans le pays. Personnellement je n’y crois pas beaucoup, męme si certains éléments épars de cette ancienne police secrčte yougoslave ont certainement survécu de la sorte.

A mon avis, les raisons qui font que la société croate n’avance gučre et reste engluée dans la corruption sont beaucoup plus complexes et ne peuvent pas se résumer ŕ la thčse proposée par Z. Peratovic. Il n’en reste pas moins un personnage intéressant et courageux (en particulier lorsqu’il est le seul ŕ pointer le doigt sur le Parquet et Mladen Bajic). D’oů cette traduction sur sa vision des choses :

Peratovic : Qui souhaite le pouvoir politique doit ętre corrompu, et en cela les agents de l’UDBA sont les meilleurs

Sur une terrasse d’été nous avons rencontré Zeljko Peratovic, un journaliste indépendant et le blogueur politique croate le plus puissant. Aprčs les événements tumultueux, lorsque notre interlocuteur avait atterri en prison pour avoir révélé de soi-disant secrets d’Etat, la situation s’est calmée ces derniers mois. Peut-ętre est-ce justement Peratovic qui en a retiré le plus grand profit car il a durablement attiré l’attention de l’opinion publique sur sa personne.

En analysant son blog, de męme que ses textes journalistiques dans différents médias croates, c’est sa vision ultra pessimiste de la société croate en tant que profondément corrompue et indissolublement liée ŕ la criminalité qui apparaît typique. Les politiciens et les partis politiques, les institutions étatiques, les services secrets, les barons économiques, les criminels et mafiosi, tous s’entremęlent chez Peratovic en un nid orwellien, dans lequel les protagonistes perdent toute trace discernable. Tous se ressemblent, que ce soit par la mentalité ou la morale, et pour actionner et relier tout cela seuls restent l’argent et le pouvoir.

Moj Portal : Il est inhabituel de trouver un journaliste qui critique en męme temps des politiciens aussi divers, en allant de Gojko Susak ŕ Stjepan Mesic. Existe-t-il pour vous des différences, voit-on lŕ une orientation politique de droite et de gauche ?

Peratovic : Cela n’existe pas. La chose m’avait emballé dans les années 90, lorsque j’avais imaginé que nous étions devenus une société démocratique sur le modčle de l’Occident. Tous les principaux partis politiques flirtent avec toutes les idéologies, si bien qu’ils se poussent au centre. Nous ne sommes pas encore une société politique, mais plutôt dans une phase pré-politique, et envers le principal problčme que sont la corruption et la criminalité tous se comportent de la męme façon.

MP : Il n’existe donc pas de toutes grosses différences entre ces politiciens ? Par exemple, de quel milieu politique Mesic est-il issu ? De quels cercles émane Gojko Susak?

Peratovic : Certains croient que c’est le męme milieu, mais je ne peux pas l’affirmer. En définitive, tous les deux sont du HDZ [la Communauté démocratique croate, N.d.T.] Certains ont attesté que le groupe de Susak était également lié ŕ l’UDBA. Ainsi Tudjman fut le premier des dissidents ŕ avoir obtenu un passeport et ŕ avoir pu voyager ŕ l’étranger. Eux l’avaient chargé de façonner la Croatie selon leur modčle et d’y inclure l’Herzégovine.

MP : Peut-on tout mettre ŕ ce point sur un męme pied, aussi bien l’immigration que les agents de l’UDBA ? N’avez-vous pas un peu exagéré? Bruno Busic serait alors un agent de l’UDBA et il se serait lui-męme assassiné ?

Peratovic : Il n’y a pas de véritable gauche et droite. Le problčme réside dans la poursuite des crimes. Lorsqu’un beau jour les crimes de l’UDBA auront fait l’objet d’un procčs, des changements se produiront dans la conscience de la droite. Ainsi viendront ŕ disparaître les frustrations parmi ce qu’on appelle la droite, mais tous tendent en réalité ŕ la męme chose.

MP : Bon, admettons le point de vue radical que tous soient identiques et reliés. Qui tire alors les ficelles ? Qui, indépendamment des politiciens en vue, décide de tout ?

Peratovic : Ce que j’essaie d’expliquer et de révéler n’est pas une théorie classique de la conspiration qui possčde un centre de pouvoir que personne ne voit et qui possčde ses intéręts. Tout simplement il est advenu que lorsque la Croatie a été créée, le HDZ a été rejoint par nombre d’agents de l’UDBA, qui avaient réalisé que la Yougoslavie se décomposait. Ils détenaient le plus important – l’information, et ils ont donc commencé ŕ investir dans le nationalisme. Il leur fallait sauver leur peau, et ils ont investi dans de nouveaux patrons. C’est ainsi que rien ne leur est arrivé. Pendant la guerre seul un agent de l’UDBA a été tué, et c’est Marko Bezer. Ce chef de l’UDBA ŕ Osijek, plus tard membre du Comité exécutif du Parti ŕ Zagreb, a été tué ŕ Jakusevac en 1991. L’UDBA n’est pas un service de sűreté de l’Etat ayant eu son sičge ŕ Belgrade, la chose n’était pas centralisée ŕ ce point. Ici interviennent divers groupes économiques, y compris des sphčres d’intéręt mafieuses.

MP : Et que sont alors les partis politiques ?

Peratovic : La société avait été criminalisée dčs avant la guerre. Le Procureur de la République Mladen Bajic a reçu l’appui de tous au Parlement. Son prédécesseur avait été remplacé parce qu’il avait encore trop voulu parler de la corruption dans les partis politiques. Męme Djapic s’est prononcé en faveur de Bajic. Les principales structures sont corrompues. Qui souhaite le pouvoir politique doit ętre corrompu. L’alignement est nécessaire, les contre services. Quant aux structures qui étaient liées ŕ l’UDBA, ou la criminalité, ce sont elles qui nagent le mieux lŕ-dedans car c’est le principe sur lequel elle fonctionnait. Ces quelques milliers d’employés dans l’UDBA avaient facilement contrôlé jusqu’aux plus hauts politiciens, avant tout en lançant des inculpations d’une part et de l’autre au moyen d’avantages. C’est comme ça que les politiciens se font mutuellement chanter, ainsi, par exemple, Sanader et Mesic ne vont pas jusqu’au bout l’un contre l’autre. Il n’y a pas d’épilogue ni une seule affaire. Quelqu’un joue un peu des coudes, embranche une affaire, on mesure les rapports de force, on fait de nouveaux arrangements, et aprčs cela on laisse tout tomber. La place centrale qui permet tout cela est le Parquet.

MP : Pouvons-nous fourrer dans la męme sarabande le journalisme ?

Peratovic : Oui.

MP : Faites-vous alors également partie de cette oligarchie corrompue ?

Peratovic : Non.

MP : Dans cette vision ŕ ce point pessimiste oů s’arrętent les conglomérats opportunistes et pragmatiques dénués de tout idéal ? Oů commence la sphčre d’influence des cercles académiques, des diverses associations de la société civile, d’individus éminents ?

Peratovic : La criminalité se tient en quasi contact avec l’Europe. C’est ainsi par exemple qu’il en a été avec Nikica Jelavic, qui a été jugé et libéré et qui possčde maintenant une maison de deux millions d’euros ŕ Pantovcak. Il a récemment terminé en prison en Slovénie en raison d’un mandat d’arręt en Allemagne. Dans un contexte réel avec l’Europe réelle les choses vont fortement changer.

MP : A l’Ouest les théoriciens pessimistes du complot estiment aussi que certains lobbies tirent les ficelles dans l’ombre. Partant des mafias jusqu’aux compagnies multinationales toutes puissantes, lŕ non plus il n’y a rien d’autre que leurs propres intéręts. Comment nos sauveurs sont-ils alors ?

Peratovic : Il n’existe pas de société idéale, mais les gens dans ces pays sont néanmoins plus sensibles ŕ la corruption, la criminalité n’est pas ŕ ce point étendue. Chez nous il n’existe aucune responsabilité, les élections ne changent rien. Il y a eu un surplus de voix sur les listes et personne au sein des partis n’a réagi. Les élections ne sont-elles pas décidées d’avance ?

Source: Balkanikum, 30.8.08 13:22

Harassment of Croatian reporter raises concernsEuropean Diary: The men in leather jackets came at 7am in the morning with pistols strapped to their backs. They confiscated four computers, a mobile phone, contact books and hundreds of documents belonging to the Croatian investigative journalist Zeljko Peratovic, writes Jamie Smyth

“They told my four-year-old daughter and my wife not to move and took everything from 15 years of investigative work – documents, cassettes and CDs,” says Peratovic, who spent the night in prison before being released earlier this month. Peratovic was detained on suspicion of disclosing state secrets on his internet blog, in a move demanded by both the head of the secret service and the office of the public prosecutor. His detention, which has taken place ahead of a general election scheduled for November 25th, has prompted public concerns over press freedom in Croatia, a country that wants to join the EU in 2009. The international journalist association Reporters Without Borders strongly condemned the arrest, which it said related to posts on the reporter’s blog.

Peratovic, who received a press freedom prize from the Austrian section of Reporters Without Borders in 2003, is best known for his reporting on the death of Milan Levar, a witness for the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Levar was killed by a car bomb in 2000 in Gospic, a town in southwest Croatia. Since then Peratovic has struggled to persuade mainstream newspapers in Croatia to accept his articles. He also alleges regular harassment by the Croatian secret service. “I think they arrested me for revenge and to try and find out who my informants are in the state services and the media,” Peratovic told The Irish Times. “The secret service has been bugging my phone, opening letters and following me because of my work, which has revealed links between top politicians and crimes in the 1990s.”

The reaction to the arrest from the public and from journalism associations has prompted Croatian prime minister Ivo Sanader to order an inquiry into the affair. It has also raised fears that Croatia’s past could re-emerge to damage its EU prospects. State harassment of journalists was common during the 1990s when Croatia was ruled with an iron grip by authoritarian president Franjo Tudjman. But in recent years the government led by Sanader has implemented several legislative reforms meant to guarantee freedom of the press. Indeed, last December the Organisation for Security and Co-operation (OSCE) in Europe ruled that enough progress had been made to enable it to conclude its work on press freedom.

“Political, but also commercial pressure on media will probably continue in Croatia, yet the mission believes that media institutions and the civil society sector have reached the point where they can assume the watchdog and advisory role,” says the OSCE’s Ljerka Drazenovic. “The fact that reactions from the media, media associations and civil society circles were so prompt and loud [ about Peratovic], tell that public awareness of protecting this democratic value is high. It is per se a good sign, indicating the achieved level of media freedom in Croatia will be preserved.” Under OSCE standards journalists should not be responsible for protecting state secrets or held accountable for publishing classified information. Only the officials who have a specific legal duty to maintain confidentiality may be held liable if they allow disclosures, says Drazenovic.

Just one important law on press freedom remains to be put in place in Croatia – legislation on the state Croatian Radio and Television network. This was put on hold until after the election because of political sensitivities. The government also needs to follow through on plans to set up a media council, says the OSCE. But new laws do not always change practice, and state control over some media is a real issue, says Ivan Butkovic, of the Croatian Association of Radio and Newspapers.

“Big media firms can resist political and commercial pressure, but at a local level there are issues in Croatia. For example 60 per cent of local radio stations are owned by local authorities. This means local politicians wield great influence,” he says. Josip Kregar, dean of the faculty of law at the University of Zagreb, agrees that control over local radio either by local politicians or entrepreneurs often gives them huge sway in local communities. He also highlights the growing commercial pressure on the media exerted by big companies, which can use advertising to control it. But he says the controversy over the arrest of Peratovic probably reflects problems with the Croatian secret service rather than political influence over the media. “There is freedom of the press in Croatia, but the secret service is not yet fully under political control,” says Kregar. “It is not one case with a journalist, but it is about a conspiracy network behind the secret service.” He points out that political oversight of the secret service will be critical when the EU comes to judge Croatia’s readiness to join. Peratovic, who is pledging to continue working as an investigate reporter in Croatia, gives his own assessment of Croatia’s readiness to join the 27-member club.

“With things like this happening to journalists how can we join the EU?” he asks.

The Irish Times, Dublin, Tuesday, October 30, 2007

18.10.07: Kroatien ROG-Preisträger Zeljko Peratovic in Kroatien verhaftet

Investigativer Journalist wird der „Preisgabe von Staatsgeheimnissen“ beschuldigt

Reporter ohne Grenzen Österreich ist in großer Sorge um den kroatischen Journalisten Zeljko Peratovic, der gestern Abend in Kroatien verhaftet wurde. Peratovic wurde 2003 für seinen investigativen Beitrag zur Aufarbeitung der kroatischen Kriegsverbrechen von ROG Österreich mit dem „Press Freedom Award“ ausgezeichnet.

Wie Peratovics Ehefrau ROG mitteilte, kam es gestern früh zunächst zu einer siebenstündigen Hausdurchsuchung, bei der auch drei Laptops, ein PC und schriftliche Unterlagen des Journalisten beschlagnahmt wurden. Peratovic wird vorgeworfen, in seinem Blog Staatsgeheimnisse preisgegeben zu haben.

Konkret soll es um einen Eintrag gehen, in dem auf eine für heute Abend (18.10., 20:10 h) geplante Sendung des kroatischen Staatsfernsehens namens “Brisani Prostor” hingewiesen wird. In der Sendung soll ein Interview mit Fatima Skula gezeigt werden, die als Zeugin des Internationalen Kriegsverbechertribunals in Den Haag über Kriegsverbrechen an Serben in der norddalmatischen Kleinstadtz Gospic berichtet hatte. Peratovic schreibt in seinem Eintrag: „Diese Sendung enthält authentische Aussagen über die Ereignisse in Gospic. Hauptverdächtige sind der verstorbene Verteidigungsminister Gojko Susak und der der HDZ-Sopitzenkandidat für die kroatischen Parlamentswahlen am 25. November, Ex-Vizepräsident Darko Milinovic (HDZ).

Was von dem gesamten Gespräch auch ausgestrahlt wird, werden wir am Donnerstag Abend wissen.“ Nach der Durchsuchung wurde Peratovic auf die Polizeiwache mitgenommen, wo er sechs Stunden lang in einem „informellen Gespräch“ befragt wurde. Der Journalist wartet nun auf die Einvernahme durch den Staatsanwalt, der entscheidet, ob Peratovic bis zu einem möglichen Gerichtsverfahren weiter in U-Haft bleiben muss. Die Höchststrafe für den Verrat von Staatsgeheimnissen beträgt drei Jahre Haft. Der 1966 geborene Journalist hatte bereits in den 90er-Jahren in den Wochenzeitungen Nacional und Globus über die Kriegsverbrechen in Gospic berichtet – zu einer Zeit, als 80 % der Kroaten der Meinung waren, dass die „eigene Seite“ keinerlei Kriegsverbrechen begangen hätte.

Peratovic war auch selbst Zeuge des Internationalen Kriegsverbrechertribunals für das ehemalige Jugoslawien. Einer seiner Informanten, ein Augenzeuge der Verbrechen und ebenfalls Zeuge des Tribunals, wurde später ermordet. Peratovic wurde wegen seiner Artikel immer wieder des „nationalen Verrats“ bezichtigt. 2003 wurde er von Extremisten bedroht und belästigt, einmal wurde er auf offener Straße von einem nicht verurteilten Kriegsverbrecher körperlich attackiert. Seine Frau und seine kleine Tochter zogen daraufhin aus Sicherheitsgründen in die Schweiz. Von seinem Arbeitgeber, der kroatischen Zeitung Vjesnik, wurde Peratovic im August 2005 fristlos entlassen. Offiziell wurde dieser Schritt damit begründet, dass er ein Interview für die Wochenzeitschrift Feral Tribune gemacht und veröffentlicht hatte, wozu er seinem Vertrag gemäß nicht berechtigt war.

Peratovic zog daraufhin zu seiner Familie in die Schweiz. Zu der gestrigen Verhaftung kam es im Zuge einer Kroatien-Reise der Familie. Peratovic hatte sich schon im Dezember 2006 an Reporter ohne Grenzen gewandt und dargelegt, dass er sich durch den kroatischen Geheimdienst verfolgt fühle und guten Grund zur Annahme habe, dass sein Telefon abgehört werde. Erst am 8. Oktober hatte er erneut in seinem Blog gepostet, dass er jüngsten Informationen zufolge wieder verstärkt durch den kroatischen Geheimdienst überwacht wird.

ROG, Presse / Aktuelle News

Giornalismo croato ancora sotto attacco

Il recente arresto del giornalista Zeljko Peratovic, sospettato di aver scoperto presunti segreti di stato poi pubblicati sul suo blog, ha riportato all’attenzione la libertŕ di stampa in Croazia.

Dura la reazione dell’Ordine dei giornalisti croati In Croazia l’arresto del giornalista indipendente Zeljko Peratovic, sospettato di aver scoperto presunti segreti di stato poi pubblicati sul suo blog, ha scatenato ormai da giorni una bufera che non accenna a placarsi. Questo “avvenimento inammissibile” – tale e stato definito l’arresto del giornalista dal Comitato di Helsinki croato per i diritti umani nella dichiarazione pubblica del 23 ottobre – ha di nuovo messo in primo piano la questione della libertŕ dei media croati, che fino alla fine del 1999, durante il governo dell’ex presidente croato Franjo Tudjman, č sempre stata sotto seria minaccia.

Peratovic, ex giornalista del settimanale politico “Globus” e poi del quotidiano “Vjesnik”, oggi giornale filo-governativo, č stato arrestato mercoledě scorso, dopo che la polizia con mandato di perquisizione del suo appartamento gli ha chiesto la consegna dei computer, dei cd e dell’archivio. Nel pomeriggio dello stesso giorno, la polizia ha fatto irruzione anche nei locali di TV Nova, una delle tre televisioni croate con la licenza nazionale, chiedendo che i tecnici dei computer cancellassero dal blog di Peratovic i due contenuti in questione. Questo perché TV Nova č proprietaria del server sul quale Peratovic aveva il suo blog. Quando giovedě scorso, dopo l’interrogatorio, la polizia lo ha rilasciato, Peratovic ha dichiarato che non gli č chiaro di quali presunti segreti statali si tratti. Uno dei documentati pubblicati sul suo blog “45 lines” si riferiva al pedinamento della polizia, di cui č stato oggetto insieme ad altri cinque giornalisti a causa dei testi su Ante Gotovina, il generale accusato dall’Aja per crimini di guerra e al tempo latitante. Gli altri due documenti sui contatti dei servizi segreti britannici con i servizi segreti croati non ha fatto che prenderli dai testi giŕ pubblicati dal settimanale “Nacional” e dal Hrvatski list. “Questi documenti sono stati pubblicati sui giornali e io li ho soltanto presi e pubblicati sul mio blog”, ha detto Peratovic.

Peratovic si occupava d’indagini scottanti, č il giornalista che ha scritto in modo piů dettagliato su Milan Levar, il testimone dell’Aja assassinato nel 2000. Levar aveva detto ai media quello che sapeva sul conto del generale Mirko Norac (sotto processo a Zagabria insieme al generale Rahim Ademi per crimini di guerra commessi nell’operazione Sacca di Medak) coinvolto nei crimini di Gospic, per i quali e stato condannato a 12 anni di carcere dal Tribunale distrettuale di Rijeka. Levar č stato ucciso in modo misterioso da una bomba davanti alla sua casa di Gospic č il suo assassino non č mai stato identificato.

Peratovic si č occupato anche dei temi della criminalita organizzata e spesso era in contatto anche con informatori del sottobosco croato. Temi dei suoi articoli sono stati il presidente Stjepan Mesic, il premier Ivo Sanader e il capo dei servizi segreti croati Tomislav Karamarko

Peratovic di recente ha pubblicato sul suo blog anche la testimonianza di una tale Fatima Skula che accusa pesantemente il vicepresidente del Parlamento croato Darko Milinovic (membro del partito di governo del premier Sanader, Unione democratica croata, HDZ) perché coinvolto nei crimini di guerra di Gospic.

L’arresto di Peratovic č presto diventato oggetto della campagna elettorale che, a fronte delle elezioni parlamentari in Croazia, fissate per il 25 novembre, si č giŕ infiammata alla grande. Dal Partito socialdemocratico (SDP) all’opposizione, che i sondaggi prevedono vincitore delle prossime elezioni, č giunta la seguente dichiarazione: “Di nuovo gli organi giudiziari, come alla fine degli anni novanta, si sono gettati contro i giornalisti invece di indirizzare la loro attivitŕ verso quelli che dall’interno degli organi statali consegnano i dati classificati ai giornalisti”. “Il mio punto di vista č noto e lo ripeterň di nuovo: io sono per una totale libertŕ dei media e, per quanto riguarda me e il mio governo, non possono esserci restrizioni di alcun tipo. Ovviamente la libertŕ dei media e la libertŕ in generale includono anche la responsabilitŕ di ciň che viene detto e scritto. Nessuno puň prescindere da questa responsabilitŕ, né i politici, né i giornalisti, né nessuno altro, ma io sto sempre dalla parte dei giornalisti”, ha detto Sanader promettendo un’indagine con la quale si accerterŕ in che modo si e giunti all’arresto del giornalista. “Lui [Sanader] e per la liberta dei media ma ama arrestare i giornalisti e a questi arresti e al maltrattamento partecipa anche il ministero diretto dal suo ministro (degli Affari Interni, Ivica Kirin)”, ha replicato a Sanader il capo del SDP, Zoran Milanovic. L’Ordine dei giornalisti croati ha reagito in modo severo all’arresto del loro membro, valutando questo gesto come “un drastico esempio di minaccia alle libertŕ giornalistiche in Croazia e come un’immemorabile pressione contro la liberta dei media e dei giornalisti”. Se sono stati minacciati dei segreti di stato, allora gli inquirenti dovrebbero occuparsi delle persone che passano i segreti e non dei giornalisti che li pubblicano”, fa sapere l’Ordine dei giornalisti croati.

L’editorialista dello “Jutarnji list” di Zagabria, Davor Butkovic afferma che l’arresto di Peratovic sia stato “un errore madornale” e aggiunge che una cosa del genere non accadeva nemmeno al tempo del presidente Franjo Tudjman, noto per il suo modo autoritario di governare e per il suo continuo conflitto con i giornalisti. “Lo Stato non deve arrestare i giornalisti a causa della loro attivita professionale, dunque nemmeno per la pubblicazione dei segreti di stato”, dice Butkovic.

Secondo il comunicato di Freedom House, che valuta lo stato di liberta dei media nel mondo, la Croazia l’anno scorso era al 87-imo posto insieme al Brasile, Timor Est e il Perů. Gli analisti avvertono che l’arresto dei giornalisti, come nel caso di Zeljko Peratovic, non contribuira di certo al miglioramento della gia bassa valutazione della Croazia ottenuta quest’anno.

Osservatorio Balcani, Da Osijek, scrive Drago Hedl, 25.10.2007<

Fokus, 1. září 2000

Případ Levar

Náš novinář telefonicky kontaktoval Milana Levara bezprostředně před jeho zavražděním. Tento vzrušující portrét je psán rukou jeho přítele a člověka dobře informovaného o temných hrách na chorvatském předsálí Haagu.

Svědectví o zavražděném příteli

Poslední rozhovor s Mićem
(Pozn. překladatele: Mićo je zdrobnělina chorvatského jména Milan)

Když mně v pondělí 28. srpna kolem 17 hodiny zavolal kolega a přítel z Nového listu Robert Frank a tázal se mě, zda mohu prověřit anonymní informaci, kterou obdržela jeho redakce, o tom, že Milan Levar spáchal sebevraždu, řekl jsem mu, že se mi nechce ztrácet čas hloupostmi. S Mićem jsem mluvil po telefonu toho dne kolem poledne a zdál se mi být odhodlán silněji něž kdykoliv předtím. Komentoval novinový výstup Mila Kosoviće, bývalého velitele brigády domobrany z Gospiće, jenž byl vedle generála Rahima Ademije „Pedro“ akce Medačská kapsa. Levara potěšila skutečnost, že Kosović „promluvil, i když řekl pouze setinu pravdy“. Uvedl: „Hroutí se vztahy mezi těmi, kteří jsou odpovědni za chorvatskou ostudu. Kosović nemluvil přímo o válečných zločinech, které byly při akci spáchány, avšak je vidět, že nepromluvil bezdůvodně. Bojí se o sebe a jmenuje generála Norace a ministra Šušaka představující dvě nařizovací linie v chorvatské armádě, a i to něco znamená. Alespoň to není jen sám Levar, který je připraven hovořit o těchto záležitostech“.

Mićo mě při této příležitosti upozornil na těžkou situaci, v níž se ocitla sestra Zdenka Ropce, jednoho z haagských svědků v případu Gospić, která kvůli trvalým výhrůžkám „pro bratrovu zradu“ našla dočasně útočiště v psychiatrické klinice. „Nemusíš o tom spát, ale je dobré, abys o tom věděl“, řekl mi. Postěžoval si mně na jednoho bývalého politika z Liky, „který věčně o něčem kalkuluje a o zločinech v Gospići je připraven promluvit jedině, pokud by byl přímo ohrožen, ale pochop, i on je odpovědný za určité události, ke kterým docházelo v Lice“.

Oznámil, že se brzy sejdeme a poslal mě za lidmi, od nichž bych mohl získat dokumenty o událostech v akci Medačská kapsa. Dodal ještě, že mi zavolá navečer, protože teď má nějakou práci v dílně.

Myslel, že je nezničitelný

Vzhledem k tomu, že Mićo Levar byl osobou se sklonem k černému humoru, rozhodl jsem se na konec, že mu zavolám a zeptám se ho, jestli je pravda, že se zabil.

Telefon v bytě ani mobilní telefony, které vlastnil, nikdo nezvedal. To mě znepokojilo, ale pomyslel jsem si, že je možné, že se náhle rozhodl někam cestovat s rodinou, ženou Vesnou a synem Leonem, k čemuž se nezřídka uchyloval. Možná se vydali do na koupání do Karlobagu.

Zavolal jsem jednomu společnému známému, bývalému příslušníkovi generálního štábu chorvatské armády, a v legraci jsem se ho zeptal, jestli slyšel fámu, že se Levar zabil. Odpověď mě ohromila: „Nezabil se, ale je mrtvý. Oznámila to před chvílí jeho žena Vesna. Stal se obětí exploze v jeho dílně“ …

Šokován jsem předal informaci Frankovi do Rijeky. Vše mi bylo jasné a vůbec jsem nepochyboval, že to byl atentát, i když brzy se ke mně dostaly informace, že příčinou jeho smrti bylo neopatrné zacházení s propanbutanovou lahví.

Pak mně v panice zavolal jeden Levarův přítel z války, pracovník jedné z chorvatských tajných služeb: „Zavraždili ho! Říkal jsem mu před několika dny, že se skutečně připravuje jeho likvidace a ať přestane vycházet na veřejnost. Zašel příliš daleko. Myslel si, že je nezničitelný. Neposlechl mě!“

Tajný agent jako pokažená deska opakoval, jak Mićovi v dobrém řekl, ať přestane v jeho slepém úsilí. S námahou jsem ukončil rozhovor.

Haagský svědek

Levar žil s vědomím, že bude zastaven vraždou. Ale jak a proč se mohlo stát, že ho zabili po 3. lednu (den změny mocenských sil v Chorvatsku, pozn. překladatele), z něhož měl radost jako malé dítě a mluvil o tom, že Chorvatsku zaklepal na dveře právní stát a že teď už nepotřebujeme haagský soud. „Naše zločiny budeme moci soudit v našem demokratickém a právním státě…“, řekl mi zářící radostí během krátké schůzky potom, co se jako Mesićův osobní přítel, účastnil jeho inaugurace do funkce prezidenta.

Milan Levar poskytl od roku 1992 do dnes stovku rozhovorů domácím i zahraničním médiím, a v roce 1997 vypovídal jako svědek u haagského soudu o událostech, ke kterým docházelo v roce 1991 v Gospići. Několikrát se pokoušeli spáchat na něj atentát, stříleli na jeho rodný dům, v němž žije jeho matka Katica, a na dvůr, na němž teď přišel o život. Dokonce se ho pokoušeli zavraždit jedem a od té doby nepil kávu s cukrem. V kapse nosil umělé sladidlo.

Před válkou se účastnit téměř každé pranice v Gospići. Z „letecké akademie“ v Mostaru ho vyloučili, protože v patnácti letech napadl jednoho kapitána, který se dotkl jeho chorvatské národní hrdosti.

Z války je znám jako energický bojovník. Bojoval v první linii obrany Gospiće společně asi s třemi desítkami lidí, kteří ještě v létě 1991, jako zásahový sbor Paji Šimiće, udržovali přední pozice ve směru k Ličskému Osiku.

Se smrtí se setkával velmi často, a proto byl jeho černý humor těžko pochopitelný lidem s citlivými žaludky. Smál se, když mně vyprávěl o hrobařích, kteří na zádech přenášeli polozapadlá těla obětí válečných zločinů a „červi o velikosti jednohubek lezli hrobníkům po zádech dolů“.

Řekl mi, že armádu opustil, když i on sám dostal rozkaz k zabití civilistů. „Nešel jsem do války, abych zabíjel babky jako ti, kteří si koupili své chorvatství za krev a peníze“, to byla věta, z níž si učinil rčení.

Mićo a vykupitelé z UDBAšské minulosti
(Pozn. překladatele: Udbašové = tajní agenti a spolupracovníci komunistické státní bezpečnosti komunistické Jugoslávie)

Alkoholu se nedotkl už patnáct let – od otcovy smrti. Jen káva a minerálka. Mohli jste si sním povídat hodiny a dívat se, jak pije tyto nápoje. Ti, kteří ho neměli rádi, v tom viděli znak toho, že Mićo není normální. Jeden bývalý politik HDZ mě letos v zimě, zatím co pil desáté pivo, přesvědčoval o tom, že Milan Levar není pořádný chlap, protože „správní muži nepijí minerální vodu“ a „kdo to může vydržet hodiny, má určitě kromě poškozeného fyzického zdraví narušené i zdraví duševní“.

Když jsem den před jeho smrtí rozmlouval na terase hotelu Dubrovník v Záhřebu o případu Medačská kapsa s dvojicí mužů z Liky, jedním tajným agentem i jedním bývalým vysokým politikem HDZ, oba se mě snažili přesvědčit, že Milan Levar je psychicky nemocný. Proč už konečně nepřestane mluvit? Svět se zakládá na dohodách. Proč nepřijme to, co se mu nabízí? Mohl by si dlouho krásně žít, kdyby byl chytrý. Copak si myslí, že je Ježíš?! Jen jeho řečmi se nic nedokáže, potřeba jsou písemné důkazy! Na území Liky jsou různé kosti ještě z dob Turků, na některých masových hrbech už rostou lesy!“

Už dřív jsem poznal, že ještě nedávní společníci se k němu odvracejí zády, a všechno to, co o něm říkali jeho dlouhodobí nepřátelé jsem přijímal, jako když mi někdo řekne dobrý den. Nijak zvlášť překvapen povídáním té dvojice mužů z Liky jsem mu přetlumočil část jejich rozhovoru. Nijak zvlášť se tomu nepodivil.

Poslal je k čertu s tvrzením, že „oni všichni se chtějí ze své špatné UDBA-minulosti vykoupit a nejsou o moc lepší než ti, kteří dávali příkazy nebo vykonávali zločiny. O zločinech mluví pouze z vlastního prospěchu nebo aby si vyřídili účty. Ubohé bude Chorvatsko, pokud se takoví opět budou podílet na moci.“

I přátelé se k němu otáčeli zády

Několikrát se mi, když by se rozzlobil na některého ze svých společníků, dokázal svěřit, kdo všechno z bývalých státních nebo vojenských špiček dal svědectví haagským vyšetřovatelům – „tajně, jako by si ochránili vlastní kůži“. A k tomu dodal: „já dělám vše veřejně a neobchoduji s cizím neštěstím jako různí falešní ochránci lidských práv“. Často se k němu přátelé otáčeli zády, když nemohli vydržet jeho nekompromisnost a vytrvalost.

Za zlé mu to měl i haagský soud i ty veřejně známé osoby, které z Chorvatska udržovaly blízké styky s úřadem žalobce v Haagu. Poté, co s dvojicí gospićských obránců, Zdenkem Ropcem a Zdenkem Bandou, v roce 1997 svědčil v Haagu a při této příležitosti se nedohodli na statusu chráněných haagských svědků, uspořádali tiskovou konferenci a nařkli soud pro neúčinnost.

Ropac, Bando a Levarův ochránce, policejní inspektor z Gospiće Tomislav Orešković, později přece jen odcestovali do Německa s údajnými zárukami haagského soudu, a Levar zůstal a mluvil o Gospići. Tak jsem ho i poznal na začátku minulého roku, když mně zatelefonoval a nabízel nové svědky a vyprávění o válečných zločinech v Lice, neboť měl dojem, že záležitost s Haagem je na mrtvém bodě.

Na základě několika textů, které jsem zveřejnil minulý rok bývalý státní žalobce Berislav Živković zahájil vyšetřování. Když letos na jaře odstupoval z funkce, Živković se právě tímto chválil, neboť za něj „státní zastupitelství reagovalo i na novinové nadpisy“.

Mezitím, ani v průběhu vyšetřování, ani poté, v dubnu, kdy haagští vyšetřovatelé započali s kopáním v okolí Gospiće, Milana Levara nikdo nevyzval, aby poskytl informace, jež měl.

Protivníci se ho báli. Báli se jeho fyzické síly, dovednosti a cílevědomosti. Nenosil pistoli k sebeobraně, jen skládací nůž. „Mají právo střelit po mně jen jednou. Když minou, vědí, co je čeká“, řekl mi při jedné příležitosti bez mrknutí okem. Byl si vědom své vznětlivé povahy a dobře věděl, že je třeba vyhýbat se „případným šarvátkám na ulici nebo v kavárně, proto se i snažil, aby se nedostal situace, kdy by někoho zabil nebo kdy on by byl zabit při vyřizování účtů, které by se označilo za obvyklou šarvátku.

Přesto ho zastavili

Ozval se mi loňské léto a nadával, že ho před chvílí zfackovala žena ulici. Uklidnil jsem ho a on pak pokračoval: „Právě jsem přijel k máminu domu, když z jednoho auta záhřebské poznávací značky vystoupila jedna drobná žena a zeptala se mě, jestli jsem Milan Levar. Zeptal jsem se jí, co potřebuje. A ona se rozzuřila jako fúrie a zfackovala mě, přitom křičela, že je žena Tihomira Oreškoviće a že já jsem jí svým štěkáním zničil rodinu. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je Tiho takový zbabělec a pošle na mě svou ženu. Zavolal jsem ti, abych ho teď nemusel hledat po hospodách a abych neudělal nějakou hloupost, kvůli které by to, o čem jsem mluvil, přišlo nazmar“.

O Milanovi Levarovi si mnozí myslí, že je zrádcem a mají radost z jeho smrti. „Jestli jsem já zrádce, a bývalí gospićští Jugoslávci, komunisti a Srbové, kteří si změnili jména a příjmení, lepší Chorvaté než já, ať jsou. Já nikdy neustanu v úmyslu očistit můj chorvatský lid od špíny a obviním za zločiny jak konkrétní osoby z Chorvatska, tak i členy cizích tajných služeb, kteří jsou odpovědní za smrt stovek mých spoluobčanů Srbů i Chorvatů. Jestli jsem já zrádce proto, že nechci, aby celý můj lid byl v následujících padesáti letech označován za původce genocidy, ať jím jsem. V úsilí, aby se dostala pravda na světlo o tom, co všechno se zde dělo, mě nezastaví ani Haag, ani Washingtonm, ani Moskva a už vůbec ne nějací zdejší zbabělci a pitomci, jejichž inteligence je na úrovni pokojové teploty!“

Levara někteří považovali za cizího agenta a v tom spatřovali základy a motivy všeho, co dělal. Na taková obvinění nebral ohled. Jen by dodal: „Jaký jsem já tajný agent, který nenávidí tajemství. Všechna tajemství bych zakázal zákonem“.

Kdyby byl v Gospići v pondělí zabit kdokoliv druhý, Milan Levar by se už snažil, aby se veřejnost dozvěděla, jak byl zavražděn, kdo ho zavraždil a kdo vraždu objednal.

Mićo, stále ještě čekám, že mi zavoláš.

FOKUS, 01. septembre 2000

Qu’est ce que Milan Levar a dit ŕ notre journaliste immédiatement
avant sa mort ? Les témoins volent dans les cieux

Le cas Levar

Notre journaliste a téléphoné ŕ Milan Levar immédiatement avant son assassinat. Cet émouvant récit a été écrit de la main de son ami et bon connaisseur des jeux obscurs dans le vestibule croate de La Haye.

Témoignage sur l’ami assassiné

Dernier entretien avec Micho

(NdT : Micho est le diminutif affectif croate du prénom Milan)

Quand le lundi 28 aoűt, autour de 17h, mon collčgue et ami de « Novi list » Robert Frank m’a apppelé en me demandant si je pouvais vérifier l’information anonyme arrivée ŕ sa rédaction selon laquelle Milan Levar s’était suicidé, je lui ai dit que je n’avais pas envie de perdre de temps avec des sottises. J’avais parlé par téléphone avec Micho ce jour-lŕ, vers midi et il m’avait laissé l’impression d’ętre mieux disposé que jamais. Il avait commenté dans le journal l’intervention de Mile Kosović, ancien commandant du régiment des « Domobrani » (défenseurs ndt) de Gospić, lequel, avec le général Rahim Ademi, avait été le « Pedro » de l’action de Medački džep. Levar s’était réjoui du fait que Kosović « commençait ŕ parler męme si il n’avait dit qu’un centičme de la vérité ». Il commenta : « les rapports se brisent entre ceux qui sont responsables de cette honte croate. Kosović n’a pas directement parlé des crimes de guerre commis pendant cette opération, mais il est évident qu’il n’a pas parlé sans raison. Il a peur pour lui-męme et il nomme le général Norac, puis la double ligne de commandement du ministre Šušak dans l’armée croate, et cela est déjŕ quelque chose. Voilŕ, au moins Levar n’est pas le seul qui est prčs ŕ parler de ces choses ».

A cette occasion, Milan m’a alerté sur la grave situation dans laquelle se trouvait la sśur de Zdenko Ropac, un des témoins de La Haye concernant le cas Gospić. Devant les incessantes menaces « ŕ cause de la traîtrise de son frčre », elle avait demandé un refuge provisoire dans une clinique psychiatrique. « Tu ne dois pas écrire ŕ ce sujet, mais il est bien que tu saches » m’a-t-il dit. Il s’est aussi plaint d’un ancien politicien de Lika, qui « calcule indéfiniment quelque chose, mais qui est pręt ŕ parler des crimes de Gospić uniquement quand il est directement menacé ; mais tu sais, lui aussi est responsable ce certains méfaits qui se sont déroulés en Lika ».

Milan m’a annoncé notre prochaine rencontre et m’a indiqué les personnes chez qui je pourrai chercher les documents désignés, liés aux évčnements qui se sont déroulés durant l’action Medački džep. Il a ajouté qu’il allait m’appeler dans la soirée car il avait maintenant quelque chose ŕ faire dans son atelier.

Il se croyait indestructible

Comme Milan Levar était quelqu’un enclin ŕ l’humour noir, j’ai finalement décidé de l’appeler et de lui demander s’il s’était suicidé.

Au téléphone dans l’appartement, et sur plusieurs téléphones portables qu’il possédait, personne ne répondait. Cela m’a un peu inquiété, mais j’ai pensé qu’il était possible qu’il se soit décidé brusquement pour un voyage avec sa famille, avec son épouse Vesna et son fils Léon, ce qui n’était pas rare. Peut-ętre étaient-ils descendus jusqu’ŕ Karlobag pour une baignade ?

J’ai appelé une connaissance commune, un ancien haut fonctionnaire de l’état major de l’Armée Croate, et je lui ai demandé en blaguant s’il n’avait pas entendu courir le bruit que Levar s’était suicidé. « Il ne s’est pas suicidé mais il est mort, son épouse Vesna vient de me l’annoncer. Il a été victime d’une explosion dans son atelier »…

Stupéfait, j’ai transmis l’information ŕ Frank ŕ Rijeka. Tout m’a semblé clair et je n’ai pas douté un instant qu’il était mort dans un attentat, męme si des informations me sont rapidement parvenues, selon lesquelles il avait été victime d’une manipulation imprudente d’une bouteille de gaz.

Ensuite, un de ses amis que j’ai connu sur le front, fonctionnaire d’un des services croates du renseignement, m’a appelé paniqué : « Ils l’ont tué ! Je lui ai dit il y a quelques jours qu’ils préparaient sérieusement sa liquidation et qu’il devait arręter de se montrer en public. Il est allé trop loin. Il pensait qu’il était indestructible. Il ne m’a pas écouté ! »

L’agent secret répétait, comme un disque abîmé, qu’il avait bien dit ŕ Milan de ne pas se męler des affaires louches. J’ai difficilement arręté la conversation poliment.

Temoin de la Haye

Monsieur Levar était conscient qu’il pouvait ętre arręté dans son action par un assassinat. Mais comment et pourquoi a-t-il été assassiné aprčs le 3 janvier 2000 ? Il s’en réjouissait comme un enfant, en disant que L’Etat de droit avait frappé ŕ la porte de la Croatie et que maintenant nous n’avions plus besoin du tribunal de la Haye. « Nous pourrons juger nos criminels dans notre Etat de droit et démocratique… » m’a-t-il dit , encouragé, pendant une courte rencontre, aprčs avoir participé, en tant qu’ami de la famille du président Mesić, ŕ la cérémonie d’intronisation présidentielle.

De 1992 ŕ aujourd’hui, Milan Levar avait donné une centaine d’interview aux médias croates et étrangers et depuis 1997, il avait aussi parlé au Tribunal de la Haye des méfaits qui s’étaient produits ŕ Gospić en 1991. Plusieurs attentats avaient été perpétrés contre lui, on avait tiré sur sa maison natale dans laquelle habitait sa mčre Katica, et aussi dans la cour oů il avait maintenant perdu la vie. On avait męme essayé de le tuer en l’empoisonnant et depuis il ne prenait plus de café avec du sucre. Il portait sur lui du sucre artificiel.

Avant la guerre, il participait ŕ chaque bagarre ŕ Gospić. Il avait été exclu de « l’Académie de l’air » de Mostar car, ŕ l’âge de 15 ans, Il s’était élancé sur un capitaine qui avait blessé sa fierté nationale croate.

De la guerre, on s’en souvient comme d’un ardent combattant. Il combattait sur la premičre ligne de défense de Gospić, avec une trentaine d’hommes, qui durant l’été 1991, comme escouade d’intervention de Paďo Šimić tenaient les premičres positions en direction de Lički Osiku.

Il avait croisé trop souvent la mort, et c’est pourquoi son humour noir était difficilement compréhensible pour les gens trop sensibles. Il me parlait, en riant, des fossoyeurs qui transportaient sur leur dos les corps ŕ moitié décomposés des victimes des crimes de guerre, et « les vers grands comme des amuse-gueules glissaient sur le dos des fossoyeurs ».

Il m’a raconté qu’il avait abandonné l’armée quand il avait lui-męme reçu l’ordre de tuer les civils. « Je ne suis pas allé ŕ la guerre pour tuer des grands-mčres comme ceux actuellement au pouvoir qui ont acheté leur « croaticité » en échange de sang et d’argent ». Telle était la phrase qu’il employait comme locution.

Micho et les rédempteurs du passé des « udbaši »

(NdT : agents secrets et collaborateurs des services ex-yougoslaves communistes)

Milan ne buvait plus d’alcool depuis 15 ans déjŕ, depuis la mort de son pčre. Il ne buvait que du café et de l’eau minérale. Vous auriez pu parler avec lui des heures et constater qu’il ne buvait que ça. Ceux qui ne l’aimaient pas y trouvaient aussi le signe que Milan n’était pas normal. Un ex-politicien du HDZ (Union Nationale croate) essayait de me convaincre, l’hiver dernier, en vidant une dixičme bouteille de bičre, que Milan Levar n’est pas un vrai homme, car « les vrais hommes ne boivent pas d’eau minérale » ! Puis, « celui qui peut supporter cela des heures durant, a certainement ruiné pas seulement sa santé physique mais aussi psychique. »

Quand, un jour avant sa mort, j’ai parlé ŕ la terrasse de l’hôtel Dubrovnik ŕ Zagreb du cas de Medački džep, avec deux personnes de Lika, l’un, agent secret et l’autre, haut fonctionnaire du HDZ, les deux ont essayé de me convaincre que Milan Levar était un malade psychique. Pourquoi n’arrętait-il pas de parler une bonne fois pour toute ? Le monde repose sur des arrangements. Pourquoi n’accepte-t-il pas ce qu’on lui propose ? S’il était intelligent il aurait pu vivre mieux depuis longtemps. Pense-t-il qu’il est le Christ? Rien ne sera démontré uniquement avec ses paroles, les preuves écrites sont nécessaires ! « Il y a différents ossements en Lika, męme depuis les Turcs. Sur certaines charniers poussent déjŕ des foręts » !

Il y avait déjŕ un certain temps que j’avais compris que ses alliés récents lui tournaient le dos. Tout ce que disaient sur lui ses ennemis de toujours ne me touchaient pas ; je l’acceptais comme si quelqu’un me disait bonjour. Je n’étais pas beaucoup surpris des propos de ces deux personnes de Lika ; je lui ai transmis une partie de leurs propos. Il n’était pas particuličrement surpris.

Il les a envoyés au diable en affirmant « tous ceux qui désirent racheter leur mauvais passé d’Udba ne sont pas beaucoup mieux que ceux qui ont commis les crimes et que ceux qui les ont ordonnés ».

Ils parlent des crimes uniquement quand il s’agit d’intéręts personnels ou de rčglements de comptes. Pauvre Croatie, si des gens comme eux viennent de nouveau ŕ participer au pouvoir ».

Męme ses amis lui tournaient le dos

A plusieurs reprises, quand il était fâché contre quelqu’un de ses alliés, il savait me confier tous ceux au sommet, de l’ancien systčme politique et militaire croate, qui avaient témoigné aux enquęteurs de la Haye « en secret, pour sauver leur propre peau ». A cela il ajoutait : « tout ce que je fais est public et je ne fais pas de commerce avec les malheurs des autres comme certains faux protecteurs des droits de l’homme » Męme ses amis lui tournaient souvent le dos ne pouvant pas supporter sa droiture et son obstination.

Il est tombé aussi en disgrâce auprčs du Tribunal de la Haye et des personnalités publiques croates qui entretenaient des rapports proches avec les accusateurs de la Haye. Aprčs avoir témoigné, avec deux des défenseurs de Gospić, Zdenko Ropac et Zdenko Bando, en 1997 ŕ la Haye, ne pouvant se mettre d’accord sur le statut des témoins protégés, ils ont fait une conférence de presse et ont attaqué le TPI pour son inefficacité.

Ropac, Bando et le parrain de Levar, inspecteur de police ŕ Gospić, Tomislav Orešković, sont quand męme partis en Allemagne sous une certaine garantie du TPI tandis que Levar restait ŕ parler ŕ Gospić. C’est ainsi que je l’ai connu au début de l’année derničre quand il m’a appelé en offrant des nouveaux témoins et des récits concernant les crimes de guerre en Lika car il avait l’impression que les choses ŕ la Haye et ŕ Gospić étaient au point mort.

Suite ŕ ces quelques textes que j’ai publiés l’année derničre, l’ex procureur croate Berislav Živković a démarré les recherches. Quand il est parti de ce poste au printemps dernier, il s’est vanté que pendant son mandat « le procureur de la République avait réagit męme sur les écrits des journaux ».

Entre temps, ni pendant ces recherches, ni aprčs, en avril quand les enquęteurs de la Haye ont commencé les exhumations aux alentours de Gospić, aucun membre ni du parquet général ni de la police n’a fait appel ŕ Milan Levar pour qu’il leur offre ses renseignements.

Ses adversaires en avaient peur. Ils avaient peur de sa force physique, de son agilité et de sa détermination. Il ne portait pas de pistolet pour se défendre, seulement un canif. « Ils ont le « droit » de tirer sur moi une seule fois. S’ils me ratent ils savent ce qui les attend » m’a t-il dit une fois sans sourciller. Selon beaucoup d’indices, il avait un fort caractčre, il savait bien qu’il fallait éviter « les escarmouches dans la rue et dans les cafés » c’est pourquoi, il ne se mettait pas dans la situation de tuer quelqu’un ou d’ętre tué ce qui aurait pu ętre interprété comme un prétendu rčglement de comptes bénin.

Ils l’ont arręté quand męme

Il m’a appelé l’été dernier, grognant parce qu’une dame l’avait giflé dans la rue. Je l’ai calmé et il a continué : « J’arrivais juste ŕ la hauteur de la maison de ma mčre quand, d’une voiture immatriculée ŕ Zagreb, surgit une dame menue me demandant si j’étais Milan Levar. Je lui ai demandé de quoi elle avait besoin ? Elle prit son élan comme une furie et me gifla, en criant qu’elle est la femme de Tihomir Oresković et qu’avec mon « aboiement » je lui ai démoli sa famille. Je ne pouvais pas croire que Tihomir était aussi lâche et qu’il avait excité son épouse contre moi. Je t’ai appelé, toi, pour ne pas aller maintenant le chercher dans les auberges et pour ne pas faire une bętise ŕ cause de laquelle tout ce que j’ai dit ou fait pourrait tomber ŕ l’eau. »

Nombreux considčrent Milan Levar comme un traître et se réjouissent de sa mort. « Si moi je suis traître, et les ex-yougoslaves de Gospić, les communistes et les Serbes, qui ont changé leurs noms et leurs prénoms sont meilleurs citoyens que moi, soit. Seulement je ne vais jamais renoncer ŕ mes intentions d’enlever la souillure de mon peuple croate et d’accuser pour les crimes les personnes concrčtes de Croatie mais aussi les membres des services secrets étrangers qui sont responsables et coupables de la mort d’une centaine de mes concitoyens Serbes, mais aussi Croates. Si je suis un traître parce que je ne souhaite pas que l’on désigne mon peuple comme « génocidaire » pendant les 50 années qui suivent, soit. Dans l’intention qu’on ne sache que la vérité de ce qui s’est passé ici, ce n’est ni la Haye, ni Washington ni Moscou qui m’arręteront et encore moins certains lâches et crétins d’ici dont l’intelligence est au niveau de la température de la pičce. »

Certains prenaient Milan Levar pour un agent secret instruit et interprétaient les fondements et motivations de tout ce qu’il faisait. Milan Levar ne prenait pas en considération de telles accusations. Il ajouterai seulement : « Quel genre d’agent secret suis-je si je déteste les secrets ? Moi, j’interdirai tous les secrets avec la loi ».

Si n’importe qui d’autre avait été tué lundi dernier ŕ Gospić, Milan Levar se serait déjŕ chargé que le public sache comment il a été tué, qui l’a tué, et qui a commandé sa mort ?

« Micho, j’attends encore et toujours ton appel ».

Croatie : la métamorphose
Entretien avec Stipe Mesic, président de la République de Croatie

Thomas Hofnung – A la fin du mois d’aoűt dernier, Milan Levar a été assassiné devant son domicile. La victime avait eu le tort de dénoncer publiquement les crimes perpétrés par les troupes croates durant la guerre. Vous-męme, vous avez fait l’objet de menaces de mort quelques jours plus tard. Il semble que certains soient pręts ŕ tout pour mettre en échec votre politique …

Stipe Mesic – L’assassinat de Milan Levar est un crime contre la Croatie, commis avec l’idée de pousser ce pays ŕ se replier sur lui-męme. Ses auteurs espčrent ainsi pouvoir continuer leur oeuvre de pillage de la nation, ŕ l’abri des regards du monde extérieur. Mais je peux vous dire que ce combat est perdu d’avance ! La Croatie est un Etat de droit. Chaque citoyen doit y ętre protégé et c’est pourquoi cet attentat ne restera pas impuni.

Thomas Hofnung, POLITIQUE INTERNATIONALE, Automne 2000

ii. – Le cas Levar

Milan Levar, un croate de la ville de Gospic, avait révélé en 1998 aux enquęteurs du TPIY des crimes commis par des soldats croates sur des civils serbes ŕ Gospic en 1991. Il était considéré comme un témoin potentiel de l’accusation. Il avait également ensuite donné des interviews ŕ la presse croate oů il portait des accusations contre les généraux de l’armée croate Mirko Norac et Tihomir Oreskovic, ainsi que contre des politiciens de haut rang qu’il accusait d’avoir couvert les exactions.

Milan Levar a été tué dans un attentat ŕ la bombe sur sa voiture dans sa ville natale de Gospic en aoűt 2000. Aucune poursuite n’a été lancée dans cette affaire.

Levar avait refusé la protection du TPIY car il voulait garder un profil public en Croatie. Il ne cachait en aucune façon sa coopération avec le tribunal international, au contraire. Pour lui, se faire connaître du public semblait ętre la meilleure protection. Cependant, Levar avait demandé au TPIY de solliciter la coopération des autorités croates pour assurer sa protection. Un communiqué de presse du bureau du Procureur ŕ la suite de la mort de Levar indique que le bureau du procureur s’était en effet adressé aux autorités croates qui avaient dans une lettre admis leur responsabilité pour la protection de Milan Levar en Croatie. Le Ministre de l’Intérieur Croate a déclaré que la requęte du TPIY était effectivement dans les archives mais qu’elle n’avait jamais été transmise ŕ la police compétente.

Laetitia BONNET, Droits fondamentaux, n° 5, janvier – décembre 2005

Die politisch-rechtlichen Folgen der Konfrontation Kroatiens mit dem finsteren Teil ihrer Kriegsvergangenheit

Im Anpassungsverfahren des kroatischen politischen, geheimdienstlichen und justizialen Systems an die Kriterien der EU, infolge der bevorstehenden Eingliederung in deren Mitgliedschaft, hat Ivo Sanader’s Regierung nach wie vor am meisten Probleme mit dem duesteren Nachlass aus den Kriegsjahren (1991-1995). Manch grosse Frage aus diesem Korpus, welche Racan’s Regierung nicht imstande war zu bewerkstelligen, werden indessen von Ivo Sanader entschlossener und mit direktem politischen Angagement geloest. Leider kann man im Endeffekt und bei all diesen Bemuehungen noch nicht von erfolgreichen Schritten in Richtung eines unabhaengig und objektiv funktionierenden Rechtsstaates – der Polizei, der Geheimdienste, der Staatsanwaltschaft und der Gerichte – sprechen.

Die Inhaftierung des wegen Kriegsverbrechen Verdaechtigten Ante Gotovina in Den Haag brachte Sanader den groessten Erfolg in der Annaehrung an die EU, das Datum fuer den Beginn der Beitrittsverhandlungen. Der Haager Strategie folgend, welche die Uebergabe eines Teils der Anklageschriften fuer niedrigrangierte Verdaechtigte an die hiesigen Gerichte vorsieht, hat Sanader die Polizei und die Staatsanwaltschaft ermutigt, sich in das Verfahren wegen Kriegsverbrechen gegen Branimir Glavas, einstigen sehr nahen Mitarbeiter des Premierministers, einzulassen. Man erwartet auch die Einleitung der kriminalistischen Untersuchung wegen Kriegsverbrechen in Vukovar in 1991 und Westslawonien in 1991 und 1992, gegen Tomislav Mercep, den Praesidenten des zweitmaechtigsten Kriegsveteranenvereins und just von Sanader’s Regierung ernannten Vertreter fuer die Aufsichtsbehoerde der T-HT, der groessten kroatischen Telekomfirma, dessen wichtigster Inhaber die Deutsche Telekom, neben der kroatischen Regierung, als Teilinhaber, ist. Des weiteren ist in Vorbereitung die Untersuchung wegen Kriegsvebrechen in Sisak in 1991 gegen den Ratgeber des Premierministers fuer Entschaerfung von Landmininen, Djuro Brodarac, einen langjaehrigen HDZ-Gespann in Sisak und wahrend des Krieges Chef der lokalen Polizei.

      Nach all den zur Verfuegung stehenden Indizien, hat der Premier dank dem Oberstaatsanwalt Mladen Bajic und dem Direktor des Geheimdienstes POA (Kontraauskunftsagentur) Tomislav Karamarko es geschafft, Ante Gotovina zur Ausreise aus Kroatien und Westherzegowina (Teil des Staates Bosnien und Herzegowina, ueberwiegend mit Kroaten bevoelkert) zu bewegen, damit er auf den Kanarischen Inseln verhaftet werden konnte. Das es sich um Abmachung handelt, und nicht um ernsten Bemuehungen eines Rechtsstaates, spricht auch der Entscheid der Regierung die Finanzierung der Verteidigung des angeschuldigten Generals – min. 20′000 Euro monatlich – zu uebernehmen, wahrenddessen Glavas’s Vorschlag, dass seine Anwaelte auch aus dem staatlichen Haushaltsgeld ausbezahlt werden sollen, abgewiesen wurde. Neben der Finanzierung von Gotovina’s Verteidigung aus dem staatlichen Budget, hat Sanader mittels lokaler Zweigstellen der HDZ, die in Zadar, Sibenik und Drnis an der Macht sind, um die 1′500′000 kn (ca. 200′000 Euro) fuer die Finanzierung der Stiftung fuer die Wahrheit ueber den Heimatkrieg herbeigeschafft. Diese Stiftung wurde auch fuer die Finanzierung von Gotovina’s Verteidigung gegruendet. Der Premierminister hat sich vor kurzem oeffentlich mit Dunja Zloic Gotovina, Gotovina’s Ehefrau, blicken lassen und dadurch symbolisch seine Unterstuetzung fuer den General demonstriert.

        Obwohl die europaeische Gemeinschaft schon vor Gotovina’s Inhaftierung die Verfolgung seiner Helfer aus Kroatien, die meisten von denen sind nach internationalen Quellen mit dem organisiertem Verbrechen verbunden und/oder im Waffen- und Drogenschmuggel taetig, verlangte, haben die kroatische Polizei und die Gerichtsbarkeit keinen einzigen Prozess gegen irgendeine Person, die in der Vergangenheit ungesetzlich Geld fuer Gotovina’s Flucht sammelte, angestrengt.

Schon laengere Zeit ist auch das Auslieferungsverfahren gegen Hrvoje Petrac, der sich in Haft in Griechenland befindet, in Verzoegerung. Hrvoje Petrac wurde aufgrund der kroatischen Interpol-Anzeige, auf welcher er sich als Verurteilte im Prozess um die Mittaeterschaft bei der Geiselnahme des Sohnes seines bisherigen Freundes, des in Ruhestand getretenen Generals Zagorec befand, verhaftet.

Um Loyalitaet gegenueber der europaeischen Gemeinschaft zu zeigen, haben die hoechsten Leute Kroatiens, der Praesident Stjepan Mesic, der Premierminister Ivo Sanader, der Parlamentspraesident Vladimir Seks in Fruehling 2005 oeffentlich ausgesagt, Hrvoje Petrac waere der maechtigste kroatische Mafiaboss, der Gotovina bei der Flucht behilflich sei. Doch wurde nicht nur gegen Petrac nie Anklage bezueglich dieser Anschuldigungen erhoben, sondern insistiert die kroatische Seite an seiner Auslieferung auch nicht uebertrieben. Wuerde Petrac nach Kroatien ausgeliefert, muesste der Prozess wegen Geiselnahme im Fall Zagorec erneut vor dem Gericht verhandelt werden. Nach Meinung ernsthafter Beobachter des letzten Verfahrens wuerde Petrac vermutlich in einem neuen Verfahren wegen Mangeln an Beweisen und schwachen Zeugen freigesprochen.

In Bezug auf das erste Verfahren wegen Geiselnahme muss man erwaehnen, dass der vorsitzender Richter Ivan Turudic seitens der britischen Diplomatie wegen Korumption und Verbindungen zum Angeklagten verdaechtigt wurde. Nach unoffiziellen Quellen wurde der Richter vom Premierminister hoechstpersoenlich unter Druck gesetzt, Petrac zu verurteilen, damit die Medien unter Sanader’s Einfluss nicht weiterhin Korumptionsvorwuerfe schuerren wurden und ihm wurde seitens des Premierministers die Unterstuetzung bei der naechsten Kandidatur fuer das Praesidentenamt des Zagreber Gespanngerichtes versprochen.

Die ex-Justizministerin Vesna Skare Ozbolt, welche vom Sanader anfangs Jahres vom Amt enthoben wurde, hat ausgesagt, dass auf sie Druck ausgeuebt wurde, sie solle ihre Zusage zur Ernennung des strittigen Richters Turudic zum Praesidenten des Gespanngerichtes geben, welches sie aber letztenendes ablehnte und vermutlich deswegen gefeuert wurde. Sanader hat sie des Amtes enthoben, unformell sie der Tat bezichtigt, sie habe mittels des Geheimdienstes POA vertrauliche Informationen ueber die Regierungstaetigkeit im Falle Gotovina und Petrac an die Oeffentlichkeit durchsickern lassen.

Der Richter Turudic wurde kuerzlich in der VIP-Loge bei einem Fussballmatch, dessen Ertrag in den Fond fuer Gotovina’s Verteidigung floss, gesichtet. Damit hat er die Vermutungen bezueglich seiner richterlichen Unparteilichkeit bestaetigt. Somit haben Recht diejenigen Kritiker, welche der Meinung sind das kroatische Justizsystem muss sich grundlegend im Personalwesen aendern, wenn es Teil des europaeischen Systems sein will.

Eines der Gruende wieso gegen Gotovina’s Helfer nicht vorgegangen wurde, koennte unter Umstaenden in den Angaben der unabhaengigen Zeitschrift Feral Tribune liegen, dass Ivo Sanader, als Praesident der HDZ und sein hiesiger Minister Bozidar Kalmeta, am Anfang von Gotovina’s Flucht, 30′000.- Euro seinem Bruder Boro Gotovina uebergaben. Auch Praesident Mesic insistiert nicht an der Verfolgung von Gotovina’s Helfer, weil er mittels seines Ratgebers fuer die nationale Sicherheit, Zeljko Bagic, dem ein Eintrittsverbot in die EU-Staaten verhaengt wurde, im Jahre 2003 im Kontakt mit dem fluechtigen General war und weitere Schritte bezueglich des Generals vornahm, die die Haager-Hauptanklaegerin Carla del Ponte missbilligte.

In Zagreb wurde kuerzlich eine Bande Krimineller verhaftet, die verdaechtigt wird, zwei Raubueberfaelle auf eine Bank und eine Post im Jahre 2004 und 2005 veruebt und dabei 3,5 Millionen Euro gestohlen zu haben. Bei diesen Ueberfaellen wurden zwei Wachmaenner erschossen. Der Chef der Bande Nenad Filipovic befand sich waehrend des Krieges als Soldat unter Gotovina’s Befehlsherrschaft. Sein Vorgesetzter war auch der in Rente getretene General Ante Roso, welcher von der europaeischen Gemeinschaft als einer der wichtigsten Drahtzieher bei Gotovina’s Flucht genannt wurde. Roso’s Kriegsjahren werden mit groesseren Mengen Drogenschmuggel (Kokain und Heroin) in Verbindung gebracht. Der verhaftete Filipovic und seine Leute befinden sich aufgrund sehr wackeligen Beweisen in Haft. Ernstafte Analytiker befuerchten, dass die Anklagen gegen sie fallengelassen werden, da ernsthafte kriminalistische Untersuchungen unterbrochen wurden, als sie in Richtung der Vermutung gingen, das Geld wurde fuer das Funktionieren von Gotovina’s Logistik gestohlen.

Die Polizei hat nie das gestohlene Geld gefunden, weder besitzt sie Beweise gegen die Raeuber. Interessant sei zu erwaehnen, dass die Taeter nach den Raubueberfaellen weiterhin in Kroatien lebten und dass dennoch keine Beweise ueber die Benutzung des Geldes erbracht werden konnten.

Die Kritiker sind sich einig, dass die Raueber verhaftet wurden, damit der Druck der Oeffentlichkeit auf die Polizei, dh. die Regierung bezueglich der Unkompetentheit und schwachen Motivation in der Aufklaerung dieser Faelle abnimmt. Die gruendliche Aufklaerung dieser Ueberfaelle haette aber das Eindringen in sehr problematisches Gebiet, welches mit Gotovina verbunden ist, verlangt.

Wenn man ueber den Fall Branimir Glavas spricht, so muss man wahrheitshalber erwaehnen, dass die Untersuchungen wegen Kriegsverbrechen gegen ihn eingeleitet wurden, nachdem er letzten Jahr die HDZ verlassen, sich politisch gegen Sanader gestellt und seine regionale Partei gegruendet hat. Im Jahre 2002 war Glavas beim Konflikt Sanader gegen Ivic Pasalic, auf Seiten des Premierministers. Auf einmal erschien ein Zeuge, der in den Medien erzaehlte, er habe nach Glavas’ Befehl gehandelt und 1991 auf einen Gefanfenen geschossen, sowie dass er gehoehrt habe, wie Glavas die Ermordung eines anderen Gefangenen befohlen haben soll.

Schon bis dahin gab es Indizien und Aussagen ueber Glavas’ Verantwortlichkeit fuer manche Verbrechen in Osijek in 1991, doch hat sich weder die Regierung von Racan noch die von Sanader an der Aufklaerung dieser Aussagen angagiert. In diesem Falle hat Sanader’s Polizeiminister den lokalen Polizeichef in Osijek des Amtes erhoben und auf seinen Posten Vladimir Faber aus Zagreb, dessen Aufgabe in Beweisesammeln gegen Glavas besteht, geholt.

Faber ist der Trauzeuge des Chefs des Geheimdienstes Tomislav Karamarko, der ihm in Absprache mit Premier Sanader versprach, nach erledigter Aufgabe in Osijek mit einem hoeheren Amt im Innenministerium in Zagreb zu belohnen. Der neue Osijeker Polizeichef hat in nur wenigen Monaten genug Material fuer ein Untersuchungsverfahren gegen Glavas gesammelt. Doch musste noch ein bisschen Zeit vergehen, bis der Oberstaatsanwalt Mladen Bajic im kroatischen Parlament in seinem Amt bestaetigt wurde, damit der Strafprozess gegen Glavas endlich eroeffnet wurde. Ungeachtet der Beweise gegen Glavas, kommt man nicht vom Gefuehl los, dass die Polizei und die Staatsanwaltschaft in diesem Fall nicht unabhaengig arbeiten. Das Schlimmste aber ist Glavas’ Ankuendigung, wenn man ihn ernsthaft beschuldigen wuerde, wuerde er seinerseits Beweise gegen den Parlamentspraesidenten Vladimir Seks, der auch der Vizepraesident der HDZ ist, hervorbringen, weil Seks in diesen Kriegsjahren sein Vorgesetzter gewesen sei. Die Opposition hat schon verlangt, man soll Seks Parlamentspraesidentschaft bis auf weiteres sistieren und Premier Sanader erweckte den Eindruck, er waere bereit diesem Anliegen zu entsprechen, wenn sich der Druck und die Beweise gegen Seks hauefen wuerden.

Die Situation wird fuer den Parlamentspraesidenten noch komplizierter, wenn die Untersuchung im Falle Tomislav Mercep, der vom Haager Tribunal an die kroatischen Gerichte ueberwiesen wurde, eroeffnet wird. In diesem Fall wird dem Vertreter der Regierung im Aufsichtsrat der T-HT, Tomislav Mercep, das Verschwinden von 29 Zivilisten aus Vukovar vor der Agression auf Kroatien seitens der Jugoslawischen Volksarmee und der Serben (Fruehling, Sommer 1991), sowie das Verschwinden von um die Hundert Zivilisten vom Zagreber Gebiet und Westslawonien auf das Gebiet der Pakracka Poljana im Herbst und Winter 1991, zur Last gelegt. Diese Tage wurde in Den Haag einer der Exekutor aus Mercep’s Einheit, Munib Suljic, festgenommen, der angeblich sich gemeldet hatte, gegen seinen Vorgesetzten auszusagen.

        Vladimir Seks hat als Oberstaatsanwalt in Kroatien, im Jahre 1992, als ein Teil von Mercep’s Einheit sich in Untersuchungshaft befand und fuer Kriegsverbrechen verdaechtigt wurde, befohlen, dass die Untersuchung gegen diese Leute aus prozeduralen Gruenden abgebrochen werden sein muss. Vor diesem Ereignis hat Seks, als einer der Gruender der HDZ, Tomislav Mercep zum Chef der Partei in Vukovar ernannt und war auch sein Vorgesetzter im Fruehling/Sommer 1991, als Praesident des Krisenstabs fuer Slawonien und Baranja. Tomislav Mercep hat schon frueher ausgesagt, wuerde er unter Umstaenden beschuldigt, wuerde er seinerseits auf Seks zurueckgreifen.

  Als letzte grosse Untersuchung bezueglich Kriegsverbrechen, welche die kroatischen Streitkraefte im Krieg veruebten haben, wird der Prozess gegen Djuro Brodarac angekuendigt. Er ist derzeitiger Ratgeber von Premierminister Sanader in Fragen der Entschaerfung von Landminen. Er wurde vom Tribunal in Den Haag untersucht, als Polizeichef in Sisak in 1991. am Verschwinden von 100 Zivilisten serbischer Herkunft beteiligt zu sein. Dies waere auch das groesste Kriegsverbrechen, bezueglich der Zahl der Zivilisten und der bis heute nicht genug erforschten Hintergruende seitens Kroatiens. Auch ist die Situation um die eventuellen Zeugen, die gegen Brodarac aussagen wuerden, ungewiss. Da dieser Fall in der Oeffentlichkeit noch nicht behandelt wurde, ist es zum jetzigen Zeitpunkt sehr schwer ueber seine politischen Folgen zu urteilen.

Kaže odvjetnik Zvonimir Hodak da mu se javilo troje Vjesnikovih novinara, bivših urednika te da u njihovo ime priprema tužbu protiv glavnog urednika Darka Đuretka za mobbing i seksualno uznemiravanje.

ZAGREB – U ime troje novinara Vjesnika, odvjetnički ured Zvonimira Hodaka priprema tužbe protiv Vjesnika i njegova glavnog urednika Darka Đuretka. Novine i glavnog urednika tuži dvoje bivših glavnih urednika, Krešimir Fijačko i Andrea Latinović, te bivša zamjenica glavnog urednika Marijana Mikašinović Jambrović.

Njih će troje Vjesnik i Đureteka tužiti zbog šikaniranja na radnom mjestu i mobbinga, a A. Latinović i M. Mikašinović protiv Đuretka će podnijeti još i tužbu zbog seksualnog uznemiravanja.

- Razlozi za tužbu su što su raspoređeni na poslove koji ne odgovaraju njihovoj stručnoj spremi, a to je protivno Zakonu o radu. Svima su smanjene plaće, i to drastično. Sve miriši na revanšizam jer su svi bili glavni urednici, odnosno zamjenica – kaže odvjetnik Hodak, dodajući da mu se javilo još nekoliko novinara iz Vjesnika koji također namjeravaju podići tužbe protiv Vjesnika i Đuretka, pa čak i pokrenuti kazneni postupak.
Ivanka Toma, Jutarnji list, 15.06.2006

Da je situacija u Vjesniku katastrofalna znam i sam. Prošle godine su mi dali otkaz, a mobbingu sam bio izložen od strane Andreje Latinović i Marijane Mikašinović Jambrović i Marijane Matković. Direktor Franjo Maletić razriješio je moju dramu sa sadašnjim tužiteljicama tako što je meni dao otkaz, a njih rasporedio na druge poslove. Naravno, nisam ja uzrokovao njihovu smjenu. Moje su predstavke bile samo povod. Izgubile su podršku vrha HDZ-a. Odnosno izgubila ju je je Andrea Latinović, koja se još za vrijeme Krešimira Fijačka gurala na putovanja sa Sanaderom. Dirljivi su bili njeni SMS-ovi kolegama iz Vatikana kako je predsjednik Sanader poljubio ruku Svetom Ocu Papi.

Sjećam se da me Marijana Matković, trenutno raspoređena na rad u Gradsku rubriku, uvjeravala početkom 2004. da će Andreja Latinović naslijediti Fijačka jer da za nju kod Sanadera snažno lobiraju Andrija Hebrang i Jadranka Kosor. Tako se i dogodilo. Fijačka su smijenili i bez javnog natječaja za glavnu urednicu imenovali Andreju Latinović. Ona je odmah izabrala svoj tim: zamjenicu Marijanu Mikašinović, dugogodišnju Vjesnikovu redaktoricu, pomoćnicu Marijanu Matković, novinarku specijaliziranu za socijalu, pomoćnika Zorana Vodopiju, bivšeg diplomata i vanjskopolitičkog novinara…

Oni su bili kadar HDZ-a. Postavio ih je direktor Franjo Maletić kojeg je Sanader poslao u Vjesnik. Smijenio ih je isti Maletić, a nikada se nisu žalili da su smijenjeni iz političkih razloga. Pa što sada hoće?
U vrijeme kad sam ja maltretiran od te uprave i urednioštva na mobbing se žalila i pokojna Vjesnikova dopisnica Snježana Čanić Divić, koja je od posljedica pritisaka na poslu i preminula ove godine. Njen otac mi je najavio tužbu protiv Vjesnika, ali i uredništva iz vremena kada su počeli pritisci na Snježanu.

Nekako mi se čini da su tužbe obitelji Čanić protiv Vjesnika i moje daleko ozbiljnije za te novine i neke od spomenutih urednica, nego što postoji mogućnost da Hodakovi klijenti uopće podnesu tužbu.

Naime, oni se nadaju da će se viješću iz Jutarnjeg uplašiti direktor Maletić i Đuretek, pa im povećati plaće. Ako prođe, prođe… Uostalom, kakve su to ozbiljne tužbe kad odvjetnik zapravo i nezna za što bi konkretno optužio.

vidi još:

Nesuđeni veleposlanik RH u Švicarskoj Zoran Vodopija preuzeo uređivanje Crne kronike u Vjesniku

OSCE Croatia – Vjesnik